Může zaměstnanec, kterému je uznána nemoc z povolání, konat práci přesčas?

Může zaměstnanec, kterému je uznána nemoc z povolání, konat práci přesčas?

Práce přesčas u zaměstnance, kterému byla uznána nemoc z povolání ani u zaměstnance, který utrpěl pracovní úraz, není vyloučena. Zákoník práce zakazuje výkon práce přesčas pouze ve dvou případech. Předně podle ustanovení § 241 zákoníku práce (ZP) se zakazuje zaměstnávat těhotné zaměstnankyně prací přesčas a zaměstnankyním a zaměstnancům, kteří pečují o dítě mladší 1 rok, také nesmí zaměstnavatel nařídit práci přesčas. Dále pak podle § 245 ZP se zakazuje zaměstnávat mladistvé prací přesčas a prací v noci, s tím, že práce v noci může být výjimečně konána mladistvými staršími 16 let v rozsahu nepřesahujícím 1 hodinu, jestliže je to třeba pro jejich výchovu k povolání.

V praxi práci přesčas zaměstnanci, kteří utrpěli úraz nebo kterým byla uznána nemoc z povolání, práci přesčas běžně konají. Konají však pouze práci odpovídající jejich zdravotnímu stavu. Nemocí z povolání se totiž rozumí nemoc vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických faktorů nebo jiných škodlivých faktorů souvisejících s prací, pokud je uvedena v seznamu nemocí z povolání a pokud vznikla za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, a dosáhla klinického stupně závažnosti, který je jako nemoc z povolání uznáván. Nemoc z povolání však není stav, který by vylučoval jakoukoliv další práci včetně práce přesčas.

Z pohledu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání však práci přesčas u zaměstnance, který pobírá z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání náhradu za ztrátu na výdělku podle § 271b ZP, považujeme za tzv. zvýšené pracovní úsilí a při stanovení výše této náhrady se k němu podle výslovného ustanovení § 271b odst. 1 ZP nepřihlíží.