Hitem ve vyspělém světě je pružná pracovní doba

Atypické a málo předvídatelné režimy pracovní doby jsou v podmínkách globální ekonomiky stále častější. V souvislosti s tím se nutně narušuje rovnováha mezi pracovním a soukromým životem, která ve vyspělých zemích převládala v druhé polovině 20. století.

V celém vyspělém světě se prosazuje odklon od dlouhodobě pevně stanovených pracovních hodin, čímž narůstá napětí mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Způsobují to změny v globální ekonomice, zejména posun k sektoru služeb, snaha vyhovět poptávce spotřebitelů po zboží a službách – pokud možno – 24 hodin denně a úsilí o zvýšení produktivity.

Publikace ILO „Přijatelná pracovní doba: nové trendy, nové problémy“ z r. 2006 je kompilací výsledků výzkumu předložených na sympoziu v Paříži. Autoři zkoumali vývoj ve Francii, Německu, skandinávských státech, Velké Británii, Japonsku a USA. Byla formulována teze, že pro uspořádání pracovní doby je rozhodující, aby byly splněny aspekty zdraví, potřeb rodiny a rovnosti pohlaví, aby vyhovovalo požadavkům na produktivitu a aby zaměstnanec měl možnost volby.

Úsilí ILO o celosvětové prosazení důstojných pracovních podmínek vyústilo v definici „deficitů důstojné práce“. Na úseku pracovní doby charakterizoval jeden z autorů publikace (Jon C. Messenger) tři hlavní kategorie pracovníků pociťující tyto deficity: lidé s příliš dlouhou pracovní dobou, kteří by chtěli pracovat méně, pracovníci na zkrácený pracovní úvazek, kteří by chtěli pracovat déle, a lidé s nepravidelnou pracovní dobou, kteří by dali přednost stabilnímu nebo standardnímu rozvrhu pracovních hodin.

Co je reálné a co ideální?

Odstranění těchto deficitů se jeví jako problematické. Ani existující politiky zaměřené na rovnováhu práce a volného času nebo na celoživotní rozložení práce nevycházejí nutně z potřeby zmírnit tyto deficity. Naopak mnohé nabídky zaměstnancům vedou k diskriminaci na základě pohlaví a k sociálním nerovnostem. Určitých příznivých výsledků bylo dosaženo zaváděním pružné pracovní doby a programů „banky“ pracovní doby, za předpokladu účasti pracovníků při definici těchto uspořádání.

V této stati si všimneme zejména práce na zkrácený úvazek, která se považuje za jednu z hlavních cest k sladění pracovního a soukromého života. Bývá to také převažující strategie rodin, přičemž přednost dostávají úvazky nad 20 hodin týdně. Avšak většina lidí s kratší pracovní dobou jsou ženy – tento typ práce tedy vede k segregaci pohlaví. Navíc výzkumy v Nizozemsku, Německu a Anglii prokázaly nebezpečí marginalizace, protože práce na kratší pracovní dobu je pro většinu žen jen „druhé nejlepší řešení“. Nemajíce přístup k pracovním místům na plný úvazek s plnými právy, vyšším výdělkem a dalšími požitky, musely by jinak zůstat doma.

V Nizozemsku už to umějí

V Nizozemsku se proto vláda pokusila upravit zaměstnávání na kratší pracovní dobu pomocí zpřísnění právních předpisů s cílem zabránit marginalizaci. Od poloviny 90. let jsou tito pracovníci kryti předpisy o minimální mzdě a dalšími předpisy v oblasti důchodového zabezpečení, práv pracovníků a rovnosti. Zaměstnavatelé přitom využili možností týkajících se pružnosti a úspor nákladů. V současné době téměř 60 % pracovních míst obsazených ženami je na kratší pracovní dobu a dominantní model v holandských rodinách je jeden a půl výdělečného člena. Při tom průzkumy ukazují, že tento model většině lidí vyhovuje a že nedobrovolná práce s kratší pracovní dobou je spíše výjimkou. Přestože bychom očekávali opak, zaměstnavatelé bývají ochotni přistoupit na žádosti pracovníků o změnu pracovní doby.

Odstranění deficitů v oblasti pracovní doby, pokud jde o pracovníky s atypickou pracovní dobou, se jeví jako obtížné. Zaměstnavatelé se snaží co nejvíce využívat možností, které jim liberalizované pracovní předpisy dávají pro stanovení pracovních režimů. Deregulace, práce na směny, dlouhá pracovní doba a nedostatečné doby odpočinku přinášejí zvýšené problémy. Výzkumy zjistily, že v některých případech není pracovní doba dohodnuta a ani vůbec stanovena. Jindy je dohodnutá pracovní doba rozdrobena do kratších oddělených dob a rozdělena v rámci týdnů i delších období tak, aby co nejvíce vyhovovala požadavkům zaměstnavatele. Organizace nepředpokládají, že by se někdy v budoucnosti vrátily k pravidelným režimům pracovní doby. Poukazují na konkurenci a na zájem zákazníků. Jejich snahou je, aby všechny odpracované hodiny byly považovány za rovnocenné, bez dodatkových nákladů na přesčasy nebo v souvislosti s prací ve volných dnech nebo v noci.

Co způsobuje „přezaměstnanost“?

Důvody, proč se mnozí pracovníci zdráhají požádat o kratší pracovní dobu, jsou prosté: bojí se odmítnutí a negativního důsledku na pracovní kariéru. Naopak se domnívají, že když odpracují hodiny navíc, zejména formou neplacených přesčasů, zaměstnavatel to ocení jako oddanost firmě. Někteří to dokonce považují za součást pracovních podmínek v souvislosti se zastávaným pracovním místem. Podle jedné finské studie měla značná část respondentů potíže s jasným udáním rozsahu své pracovní doby. Zejména se to týkalo manažerů a profesionálních pracovníků. Někde se dokonce neplacená práce přesčas považuje za normu. Smutné je, že do této normy bývají zahrnováni i pracovníci s nízkou mzdou, například v obchodních řetězcích. V této souvislosti se mluví o „erozi, případně rozšiřování dohodnuté pracovní doby“. Na druhé straně spektra jsou ti, kteří by chtěli pracovat déle, třeba také proto, že se chtějí zbavit stigmatu nekvalifikované práce ve spojení s kratší pracovní dobou.

ZDROJ:
Drabeš, Zdeněk. Hitem ve vyspělém světě je pružná pracovní doba. In Práce a sociální politika [online]. Praha : MPSV, 2007 [cit. 19-06-2007]. Dostupný z WWW: <http://www.mpsv.cz/cs/4274>.