Dětská úrazovost

Část I. Centrum úrazové prevence

Část I. Centrum úrazové prevence

Jednou z nich je Centrum úrazové prevence UK, 2. lékařská fakulta a Fakultní nemocnice v Motole, které vydává řadu publikací. Kromě jiných aktivit se zabývá projektem Bezpečná škola, o kterém jsme vás informovali v dřívějším tématu týdne. Rozhovor naší redakci poskytla Doc. MUDr. Veronika Benešová, CSc., z tohoto centra.

Nedávno se objevila v médiích zpráva, že Česká republika patří mezi státy s nevyšší dětskou úrazovostí v Evropě. Jsme na tom opravdu tak špatně?

Nemohu říct, že jsme na tom v rámci Evropy nejhůře. Jsme nad evropským průměrem, ale ve srovnání s jinými státy, které jsou na tom nejlépe, např. s Velkou Británií, Nizozemím, skandinávskými zeměmi jsme na tom hůře. Tyto země se věnují velmi intenzivně prevenci, dokázaly snížit úrazovost, kterou měly takovou jako Česká republika před 10 lety. Vypracovaly národní, regionální plány, plány pro konkrétní oblasti - školy, dopravu, domácnosti. My jsme s nimi ve spojení, přebíráme od nich informace, známe jejich projekty, máme svůj národní akční plán na léta 2007–2017. V této oblasti je pořád mnoho práce před námi. Doufám, že se nám také podaří snížit dětskou úmrtnost i počty úrazů.

Myslíte tedy, že bychom měli ještě více zdokonalit prevenci?

Ano, samozřejmě.  Je potřeba, aby populace byla vzdělaná. Aby se jednotlivé projekty dostaly tam, kam mají – k dětem a jejich rodičům. V jiných zemích se výchova zaměřuje především na rodiny s dětmi, aby dítě zase předalo svým dětem, co se naučí. Důležité je, aby se děti něco jiného nedozvěděly v rámci dopravní výchovy ve škole a něco jiného od rodičů. Cílem je, aby se dítě začalo chovat bezpečně, aby se pohybovalo v bezpečném prostředí, aby byla dostatečná nabídka ochranných pomůcek a prosazování jejich používání. Například správné sedačky do aut, přilby ve sportu, bezpečné vázání na lyžích. Snažíme se působit na pediatry, aby také předávali informace dětem a jejich rodičům. Je to komplex různých aktivit, které dohromady zabrání tomu, abychom měli tolik dětských úrazů.

Vidíte chybu i v rodičích?

Ano, také. Někteří bezpečnost podceňují a někteří naopak přehánějí a omezují dítě, aby si neublížilo. Dítě potom není vychováno tak, aby dokázalo čelit normálním situacím.

Čím konkrétně se zabývá vaše centrum?

Náš institut se zabývá prevencí úrazů dětí a také seniorů už 15 let. Finančně nás podporuje nemocnice v Motole. Vytvořili jsme takové národní centrum, kde se spojuje úsilí tří subjektů – naší organizace, která se zaměřuje na prevenci úrazů neúmyslných, centra na 3. lékařské fakultě, které se specializuje na prevenci násilí na dětech, a fakultní nemocnice v Brně, která vede registr úrazů ošetřených ve všech dětských traumacentrech. Jsme jedni z těch, kteří se podílejí na národním akčním plánu. Garantem tohoto plánu je Ministerstvo zdravotnictví, kde se schází pracovní skupina. Chtěli bychom rozšířit spolupráci s regiony. Aby na krajských úřadech byla kontaktní osoba starající se o prevenci, měla spojení na školy, na menší regionální nemocnice, mateřská centra.

V jaké oblasti se vyskytuje nejvíce úrazů?

Ročně je u nás kolem 450 tisíc ošetřených úrazů. Smrtelné úrazy klesají, v posledních letech je to pod 100. Tedy pokud počítáme úrazy dětí do 14 let. Někdy statistiky uvádějí děti do 19 let a tam je to téměř 300 smrtelných úrazů ročně. Úrazy dělíme na dopravní, školní, sportovní a ostatní. Nejvíce je ostatních – spadají tam úrazy domácí, ve volnočasových aktivitách (na hřišti). Ty bývají lehčí, v dopravě jsou zase těžké a smrtelné, ale je jich méně. U teenagerů je hodně dopravních úrazů (mladí, nezkušení řidiči) a pak jsou to sebevraždy. V porovnání s ostatními evropskými státy máme jeden z nejvyšších výskytů sebevražd. V plánu jsou dva projekty, které mapovaly situaci a budeme se snažit navrhovat preventivní opatření. Zabývá se tím Dětská psychiatrická klinika v Motole. Zatímco počet ostatních úrazů klesá, narůstají sportovní úrazy.

Jak si to vysvětlujete?

Sporty nabývají na razanci, zlepšuje se vybavení, dosahuje se vyšších rychlostí při lyžování, sáňkování, snowbordingu. Přitom to nejde ruku v ruce s bezpečností. Děti více riskují, nepoužívají ochranné pomůcky, jsou přeplněné lyžařské areály. U nás zatím nejsou povinné přilby pro děti, povinné jsou pouze pro cyklisty do 18 let při pohybu na komunikacích. Na některých sjezdovkách je napsáno „vstup s helmou“, ale není to ze zákona povinné jako v jiných zemích. Dost úrazů se stává při adrenalinových sportech, když nejsou dobře vedené. Jsou orientované na požitek z rizika a lidé při nich často neberou ohled na své bezpečí.

Jak byste tedy celkově zhodnotila situaci v ČR?

Za léta naší činnosti se podařilo prosadit, že lidé myslí na bezpečnost, zajímají se o prevenci úrazů. Prevencí se zabývají neziskové organizace, které se často soustřeďují na kampaně. Mají zajímavé materiály, pomůcky, program pro celou školu, který děti baví, ale když tam přijdete za rok, tak z toho neví nic. Organizace by si měly zjistit, jak byl projekt účinný, což mnohdy nedělají. Mít zpětnou vazbu. Například přijít znovu do školy a ověřit si, jestli si děti získané informace pamatují. Největší nepřítel všech těchto programů je, že není čas. Ale na druhou stranu, na projektu Bezpečná škola jsem se přesvědčila, že to jde. Když škola umí dětem informace správně podat, když se tomu třeba jeden člověk věnuje, je to skvělé.

Děkujeme za rozhovor.