Vysílání zaměstnance na dlouhé pracovní cesty

Zaměstnavatel mě vysílá na služební cestu do zahraničí. Aby práce započaly v pondělí ráno, cestuji celou sobotu a neděli, protože je to daleko. Předchozí práci jsem skončil v pátek. Může mě zaměstnavatel takto vyslat na cestu? Zdá se mi, že jde o nedodržení stanovené doby na odpočinek. A cesta do zahraničí mi není uhrazena.

Podle ustanovení § 42 zákoníku práce platí zásada, že zaměstnavatel může zaměstnance vyslat na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Pracovní cesta je totiž určitý typ změny pracovního poměru (v zákoníku práce je definována spolu s převedením na jinou práci a přeložením do jiného místa výkonu). Již v roce 2001 bylo v tzv. starém zákoníku práce uzákoněno, že zaměstnavatel může zaměstnance vyslat na pracovní cestu pouze na základě dohody s ním. Od té doby se zavedla praxe, že zaměstnavatelé při sjednávání pracovních smluv vyžadovali od zaměstnanců, aby obsahem pracovní smlouvy bylo ujednání o tom, že zaměstnavatel může podle potřeby zaměstnance vysílat na pracovní cestu. Tento předchozí souhlas zaměstnance nemusí být neomezený, zaměstnanec může souhlasit např. jen s vysílám na tuzemské pracovní cesty nebo na pracovní cesty časově omezené (max. dvoudenní apod.). Nakonec si zaměstnanec může se zaměstnavatelem dohodnout, že o vyslání na pracovní cestu budou jednat případ od případu a pak se může vždy případ od případu rozhodnout, jestli na pracovní cestu, kdy má např. strávit celou sobotu a neděli cestou, pojede. To je vše věc jejich vzájemné dohody. Pokud ale s vysláním na pracovní cestu jednou souhlasíte, pak již tento souhlas nelze vzít a pracovní cestu musíte vykonat.

Vzhledem k tomu, že právní úprava cestovních náhrad je dnes začleněna přímo do zákoníku práce – viz část sedmá Náhrada výdajů poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce a že je právní úprava nového zákoníku práce liberální,  může zaměstnavatel poskytovat zaměstnanci i jiné další náhrady než jsou náhrady konkrétně vyjmenované v ustanovení § 166 odst. 1 zákoníku práce (náhrada jízdních výdajů, náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny, náhrada výdajů za ubytování, náhrada stravovacích výdajů v cizí měně a náhrada nutných vedlejších výdajů). Výslovně je to nakonec stanoveno v § 166 odst. 2 zákoníku práce. Proto se můžete se zaměstnavatelem dohodnout než pojedete na takovou pracovní cestu, kdy musíte cestovat o dnech svého nepřetržitého odpočinku v týdnu, že pojedete pouze za předpokladu, že Vám zaměstnavatel nějakým způsobem nahradí i vlastní cestu. Ovšem záleží na tom, jestli jste zaměstnavateli např. při uzavírání pracovního poměru nedal tzv. generální pardon, že Vás může vysílat na pracovní cesty kdykoliv za jakýchkoliv podmínek.

Nicméně i tak doporučuji se zaměstnavatelem jednat, předchozí souhlas s vysíláním na pracovní cesty nemusí být neměnný, můžete ho např. s ohledem např. na změnu zdravotního stavu či rodinné poměry odvolat. Dnes již zákoník práce nevyžaduje výslovně, aby byl předchozí souhlas zaměstnance s vysílám na pracovní cesty obsažen přímo v pracovní smlouvě. Právě z důvodů, že se časem mohou měnit poměry na straně zaměstnance a důvody pro které s vysíláním souhlasí nebo naopak nesouhlasí, je nepraktické dávat zaměstnavateli předchozí souhlas přímo v pracovní smlouvě.