Spor o nemoc z povolání

Zaměstnanec (dále žalobce), který byl zaměstnán jako podomní obchodník s vysavači, se domáhal, aby mu zaměstnavatel (dále žalovaný) odškodnil nemoc z povolání - profesionální průduškové astma, jehož příčinou byl inhalační alergen (domácí prach) z pracovního prostředí. Za podmínek, z nichž tato nemoc z povolání vzniká, naposledy pracoval u žalovaného. Po uznání nemoci z povolání pracovištěm příslušným k uznávání nemocí z povolání žalobce požádal žalovaného o projednání náhrady škody, ten však nemoc z povolání neuznal.

Městský soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody vůči žalovanému je opodstatněn, neboť bylo prokázáno, že žalobce pracoval za podmínek, z nichž vzniká uvedená nemoc z povolání. Žalobce při výkonu své práce podomního obchodníka s vysavači byl vystaven prachu z textilních sáčků vysavače vysypávaných zpět na podlahu při jeho předvádění zákazníkům a tato expozice prachu byla podstatnou, důležitou a značnou příčinnou podmínkou vzniku onemocnění žalobce. Činnost prováděl čtyřikrát až pětkrát denně, nepoužíval žádné ochranné prostředky.

K odvolání žalovaného krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobce před nástupem do práce u žalovaného pracoval v chemických závodech za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, neboť žalovaný může uplatnit tzv. repartiční nárok vůči předchozím zaměstnavatelům žalobce podle ustanovení § 205c odst. 2 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. (nemoc z povolání vznikla před platností nového ZP, nyní § 271n odst. 1 ZP). Nedůvodnou shledal též námitku, že se u žalobce nemůže jednat o nemoc z povolání, neboť na něj působilo „běžné prostředí“. Dospěl k závěru, že je nutno rozlišovat mezi „běžným prostředím“, ve kterém dochází k vysátí prachu maximálně jednou denně, aniž by se vysátý prach znovu vysypával do prostředí, ze kterého byl vysán, a pracovním prostředím žalobce, v němž byl žalobce při předváděcích akcích několikrát za den vystaven vysypanému prachu. Za důvodnou nepokládal ani námitku žalovaného, že žalobce má predispozici k rozvoji nemoci z povolání, neboť odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení je odpovědností objektivní a nebylo ani prokázáno, že by žalobce trpěl nemocí z povolání již před nástupem do zaměstnání u žalovaného. Nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že žalobce si počínal lehkomyslně, když usiloval o prodej co nejvíce vysavačů, neboť toto bylo též úmyslem a zájmem žalovaného.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že skutkové závěry odvolacího soudu o podmínkách, za nichž žalobce vykonával práci u žalovaného, jsou založeny jen na dohadech, nikoliv na reálných zjištěních o podmínkách na pracovišti žalobce. Namítal také, že onemocnění nemocí z povolání musí být iniciováno pracovním prostředím, které se odlišuje od „běžného prostředí“, a že profesionální průduškové astma nemůže vzniknout v prostředí, které je naprosto běžným životním prostředím. Podle něj je pro uznání onemocnění za nemoc z povolání podstatné, že onemocnění bylo vyvoláno podmínkami na pracovišti, které byly jedinou nebo alespoň hlavní a podstatnou příčinou vzniku onemocnění.

Jak známo, předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání jsou onemocnění zaměstnance nemocí z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně.

Škodou se rozumí majetková újma a je objektivně vyjádřitelná v penězích. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání. Nemoc z povolání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Byla-li u zaměstnance zjištěna nemoc z povolání a pracoval-li zaměstnanec před jejím zjištěním u zaměstnavatele za podmínek, za nichž tato nemoc vzniká, odpovídá zaměstnavatel za škodu z nemoci z povolání bez ohledu na to, že snad zaměstnanec byl zvýšenou měrou disponován pro onemocnění touto nemocí.

Při splnění uvedených předpokladů odpovídá za škodu způsobenou zaměstnanci – jak vyplývá z ustanovení § 190 odst. 3 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. (nyní § 269 odst. 2) zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před zjištěním nemoci z povolání, kterou byl postižen, v pracovním poměru za podmínek, z nichž tato nemoc z povolání vzniká. Tomuto ustanovení je třeba rozumět tak, že stačí, jsou-li vůbec (objektivně) dány podmínky pro vznik příslušné nemoci z povolání. To znamená, že odpovědnost posledního zaměstnavatele je dána již tou okolností, že se na pracovišti tyto předpoklady (podmínky) vyskytují. Pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání proto není důležité, zda je dána příčinná souvislost mezi vznikem onemocnění a prací zaměstnance, ani zjišťování, kde a za jakých okolností s vysokou pravděpodobností zaměstnanec nemocí skutečně onemocněl. Rozhodující je, zda pracoval za podmínek, za nichž konkrétní nemoc z povolání vzniká, a zda je dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2308/2002).

Onemocnění zaměstnance astmatem bronchiale vzniklé při práci s látkou s alergizujícím účinkem je nemocí z povolání bez ohledu na skutečnost, že s látkami s alergizujícím účinkem zaměstnanec přicházel do styku i jinde než na pracovišti zaměstnavatele (např. v jeho domácím prostředí). Žalobce u žalovaného pracoval za podmínek, za nichž tato nemoc vzniká. Jeho onemocnění je proto nemocí z povolání. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného zamítl.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3789/2012.