Školení řidičů motorových vozíků

Úvodem je třeba si uvědomit, že v červenci 2000 byla vydána stávající ČSN 26 8805 Manipulační vozíky s vlastním pohonem – Provoz, údržba, opravy a technické kontroly, která již (oproti normám předcházejícím) neobsahuje problematiku školení řidičů – obsluh motorových manipulačních vozíků. Z toho ale vyplývá, že k 1. 8. 2000 pozbyl platnosti řadu let budovaný jednotný kvalifikační systém pro řidiče motorových vozíků, resp. manipulačních vozíků s vlastním pohonem (vozíků), jehož součástí byly i požadavky na školitele řidičů vozíků.

Kdo může školit řidiče vozíků?

Obecně platí (vzhledem k tomu, že nejsou celostátně stanoveny požadavky na školitele řidičů vozíků), že školení uvedených řidičů může provádět pouze ten, kdo má dostatečnou kvalifikaci. K této je nutno počítat:

Přiměřené teoretické znalosti 

V rámci teoretické přípravy by měl školitel, na přijatelné úrovni chápání svých posluchačů, vysvětlit řidičům, resp. budoucím řidičům, základní funkce vozíku, jeho ovládání a pracovní nasazení na příslušných pracovištích (včetně použití event. přídavných zařízení) – a to též ve vazbě na možná rizika apod. Dále by měl stejným způsobem vysvětlit zásady předpisů BOZP a pravidel pro vozíky, včetně souvisejících předpisů a pravidel podnikových (firemních). V této souvislosti musí mít školitel potřebné a dostatečné znalosti v naznačených oblastech.

Přiměřené praktické dovednosti

Na teoretickou část přípravy budoucího řidiče by měla navazovat její praktická část. V rámci praktické přípravy by školené osoby měli nejen poznat způsob řízení a ovládání příslušného vozíku (se kterým budou pracovat), ale řízení a ovládání tohoto vozíku by se mělo stát součástí jejich základních dovedností. V případě, že na vozíku jsou, resp. mohou být, instalována a používána přídavná zařízení, je bezpodmínečně nutno aby praktická část přípravy zahrnovala též použití vozíku, včetně jeho pracovního nasazení, se všemi přídavnými zařízeními. V rámci této části přípravy by se měla zaučovaná osoba seznámit též se specifiky řízení a ovládání vozíku, které vyplývají z použití jednotlivých přídavných zařízení. Jako příklad lze uvést stabilitu vozíku, výhled řidiče – obsluhy apod.

Pro zajištění kvalitní praktické přípravy řidičů, resp. budoucích řidičů je nutno, aby školitel – instruktor sám ovládal jízdu a práci s příslušným vozíkem, včetně použivání event. přídavných zařízení,

Odpovídající pedagogické schopnosti

Vedle teoretických znalostí a praktických dovedností musí mít školitel též odpovídající pedagogické schopnosti. Cílem prováděného školení nemůže být pouze „učení“, ale řádné naučení školených osob jízdy a práce s konkrétním vozíkem. Školitel – instruktor by měl být pro školené osoby vzorem. V žádném případě nemůže kupř. učit zásady správné a bezpečné jízdy a práce s vozíkem, které sám nerespektuje.

Jak jsou motorové vozíky rozděleny?

V nejstarších dobách, kdy byly k dispozici pouze elektrovozíky a to ještě téměř „univerzálního“ provedení nemělo žádný smysl (a ani nebylo prakticky možno) provádět jejich dělení – třídění v souvislosti se školením řidičů takovýchto vozíků a vydáváním průkazů řidiče. Ale ještě i na počátku sedmdesátých let minulého století, kdy se již začaly univerzální „ještěrky“ dělit zejména na plošinové, nízkozdvižné a vysokozdvižné vozíky a kdy již byly provozovány i vozíky se spalovacím motorem, byl vydáván jednotný průkaz pro řidiče vozíků dle přílohy 1 k tehdy závazné ČSN 26 8805 – Bezpečnostní předpisy pro provoz motorových dopravních vozíků, schválené 6. 7. 1961.

Zařazování vozíků na třídy a druhy, které vstoupilo do všeobecné známosti, zavedla až ČSN 26 8805 – Motorové vozíky. Provoz, údržba a opravy, která nabyla účinnosti k 1. 4. 1973, přičemž tehdy zavedené řazení přetrvalo s drobnými úpravami 27 let. Nutno ale zdůraznit, že toto řazení vozíků podle tříd, druhů a způsobu řízení vycházelo z výrobního programu tehdejší Desty; tzn. že např. nerozlišovalo čelní vozíky od vozíků bočních. Neustále se rozšiřující sortiment vyráběných, resp. dovážených vozíků v pozdějších letech, který způsoboval problémy při zařazování některých speciálních vozíků (kupř. portálových, vychystávacích, s proměnným vyložením, či kloubovými rameny) nakonec vedl k vytvoření zvláštní skupiny „terénních vozíků“. Přitom byla snaha zásadně přepracovat tehdy ještě jednotnou osnovu pro přípravu řidičů, a to podle současného sortimentu a konstrukčního řešení u nás vyráběných, či k nám dovážených vozíků do dílčích osnov, a podle těchto i aktualizovat zařazování vozíků. Tato snaha se nakonec ale ukázala jako neřešitelný úkol.

V současné době neexistuje celostátně platný jednotný způsob členění vozíků za účelem vydávání kvalifikačního dokladu ze strany zaměstnavatele. Dnes jsou sami zaměstnavatelé povinni zpracovat kvalifikační požadavky pro obsluhy konkrétních vozíků a to v daných provozních podmínkách a současně zajistit proškolení jejich řidičů - obsluh. V této souvislosti doporučuji k prostudování stanovisko Státního úřadu inspekce práce (SÚIP) k otázce zajišťování kvalifikace obsluh vozíků – viz http://www.suip.cz → Aktuality → Zajišťování kvalifikace obsluh manipulačních vozíků s vlastním pohonem a zásady vzájemného uznávání specifikovaných kvalifikačních dokladů pro obsluhu těchto vozíků mezi Českou republikou a Slovenskou republikou.

Který předpis to určuje?

Jak již bylo uvedeno v současné době není problematika školení řidičů – obsluh vozíků řešena celostátním předpisem. I v této souvislosti doporučuji k prostudování stanovisko SÚIP k otázce zajišťování kvalifikace obsluh vozíků – viz http://www.suip.cz.