Prosadit bezpečnost práce v divadle je boj

Pracovníci v divadle jsou ohroženi hlukem, prachem, jsou vystaveni divadelním kouřovým efektům v průběhu představení, pracují ve výškách, je tam nevhodné osvětlení.

Přestože paní Michaela není ve funkci odborně způsobilé osoby k zajišťování úkolů v prevenci rizik (na to je tam jiný zaměstnanec), lidé se na ni s problémy s bezpečností práce, o které v divadle není nouze, obracejí. Bohužel při prosazování zásad bezpečnosti neustále naráží na nepochopení a kritiku. Jeden z vedoucích pracovníků, který nyní v divadle již nepůsobí, jí například řekl: "Když jste na jevišti, tak máte zpívat a bezpečáka si dělejte potom."

Nebo při premiéře Belliniho Normy jí sbormistr vytkl, že dělá všechno proto, aby to nefungovalo. Nepochopil, že zajišťuje ochranu 60 lidem, když odmítala přání režiséra, aby každý zpěvák a tanečník měl v ruce hořící svíčku, se kterou si měl sedat na jevišti a znovu zase vstávat. Kostýmy jsou ze syntetických jemných látek, mohly by se rychle vznítit. Divák na dálku nepozná, zda jde o svíčku pravou, či umělou, tak je zbytečné tolik riskovat.

Paní Michaela v bezpečnosti práce pamatuje i lepší časy. Dříve probíhalo například tzv. prášení – jednou za půl roku vymetání prachu ve všech prostorách okolo jeviště, v hledišti, praní šál a čištění klimatizace. V představeních, kde je větší manipulace s kulisami a pohyb více osob (externí sbor, dětský sbor, statisté, balet atd.) bývalo zvykem o přestávkách sprchování jeviště. Prach rychleji klesl a osvěžil se vzduch. V posledních letech zájem o bezpečnost práce a ochranu zdraví v operních divadlech v Praze uvadá. S každou novou premiérou se opakují stejné problémy - nebezpečí pádu pod jeviště, schody jsou různě vysoké, různě široké a každý jinak označený. To vše v šeru či ve tmě.

Budova Státní opery prochází rekonstrukcí. Po dobu jejího zavření hraje operní soubor na scéně Národního divadla a Hudebního divadla Karlín, kde je scéna stavěná na menším jevišti a tím vznikají další rizika. "Kulisy, zejména schody místy částečně chybí, a to i v místě, kudy sbor odchází z jeviště, tedy ze světla do tmy. Označení bílými páskami bývá na místě, mnohdy to ale nestačí," říká paní Michaela a dodává, že si samozřejmě uvědomuje, že v divadle není možné splnit takové bezpečnostní požadavky jako na jiných pracovištích. Ale kdyby se aspoň důsledně dodržovalo to, co možné je. Okolo jeviště se vyskytují nezakryté kabely k osvětlení na jevišti. (V zahraničních divadlech jsou například překryty pásy gumových koberců, aby o ně nikdo nezakopl.) Zákulisí není osvětleno a přitom by často stačilo jen položit světelné hady v místech, kudy se prochází.

V Karlíně sbor Státní opery nemá ani dostačující hygienické zázemí. Pro celý sbor i externí sbor funguje pouze 1 WC, 1 sprcha a jedno umyvadlo, jelikož sbormistr rozhodl, že sbor nebude v šatnách, ale na baletním sále a to všichni společně. Velmi to komplikuje líčení i odličování. Muži jsou odděleni od dam pouze látkovou oponkou, baletizol (speciální krytina pro balet) na podlaze je pokryt poslepovanými zbytky baletizolu. Tím hrozí nebezpečí pádu.

Při takovém množství osob a těchto nedostatcích v BOZP se divím, že se ještě nestal nějaký závažný pracovní úraz. Ty běžné - pády, odřeniny, naražené holenní kosti, podvrtnuté kotníky jsou na denním pořádku. Při přípravě jedné premiéry, během generálek, se stalo i 5 menších pracovních úrazů v týdnu.

Na každém představení musí být v hledišti přítomen lékař. Střídají se lékaři z různých oborů, což také není ideální. Jako dozor jsou rovněž přítomni i členové Hasičského záchranného sboru.

Abychom jen nekritizovali, ptám se, jestli existuje vůbec něco, co se podařilo z bezpečnosti práce prosadit. „Operní sbor byl přesunut do jiné zkušebny. V té předchozí hluk čtyřnásobně překračoval přípustný limit. Nyní se připravuje nová kolektivní smlouva a já bych chtěla prosadit účast bezpečnostního preventisty na předpremiérových výrobních poradách. Tam by se měli scházet všichni, kteří mají něco do činění s připravovanou inscenací,“ říká paní Michaela a dodává, že ani opakovaná školení BOZP, která se dříve konala každoročně, se v divadle už neprovádějí. Pouze při nástupu do práce zaměstnanci podepisují dodatek ke smlouvě, ve kterém jsou s bezpečností práce seznámeni.

V regionálních divadlech, jejichž zaměstnanci jsou také členy Unie profesionálních zpěváků, je situace opačná. „Považují si své profese, mají divadlo rádi a dělají vše pro jeho fungování. Například čtvrt hodinu po zkoušce měli již zakryté celé hlediště bílými přehozy, aby se neprášilo na sedačky, kostýmy na štendrech na chodbách byly také zakryty a ten pořádek! Všude by se z podlahy dalo jíst,“ říká Michaela Svobodová Pobišová. Přes veškerou snahu odborů, které mají možnost využívat i právní pomoc z Českomoravské konfederace odborových svazů, to zatím k nápravě pražských operních divadel nevede. Hřeší se na to, že se zatím žádný opravdu závažný pracovní úraz nestal.

Na základě výše uvedených skutečností jsme oslovili i zaměstnance, který působí ve funkci odborně způsobilé osoby k zajišťování úkolů v prevenci rizik Národního divadla, zdali by se k bezpečnosti práce v divadle také vyjádřil. Své stanovisko nám však nesdělil.

Na nedostatečnou bezpečnost v divadlech upozornil již Vladimír Klaban v článku Bezpečnost jevištních technologických zařízení, kde se zaměřil na nedostatky při provozu technických zařízení. A skutečnost, že je třeba bezpečnost v divadlech nepodceňovat, dokládají i medializované úrazy, které se staly v minulosti. Například úraz (2015) zpěvačky Moniky Absolonové, na kterou spadla při zkoušce kovová tyč, nehoda (2012) zpěváka Jana Kříže, s nímž se přetrhlo lano a spadl z výšky do hlediště, nebo herečky Ivy Janžurové, která se zranila při pádu kulisy (2002). Nešťastnou náhodou spadl v roce 2010 z pětimetrové výšky do orchestřiště Stavovského divadla herec a dirigent Pavel Vondruška, který zanedlouho po úrazu zemřel.

Foto: Michaela Svobodová Pobišová