Problematika uvádění výrobků na trh

Evropská komise (dále jen „Komise“) si je již delší dobu vědoma toho, že velké množství hospodářských subjektů a národních správních orgánů není obeznámeno se zásadou vzájemného uznávání v oblasti volného pohybu výrobků uvnitř Společenství. Vzhledem k tomu, že prvotním zájmem většiny hospodářských subjektů je získat rychlý přístup na národní trhy, rozhodnou se často přizpůsobit složení výrobků v souladu s národními předpisy členského státu určení, i když tento postup činí přístup na trh nákladnějším. Na druhé straně bývá postoj národních správních orgánů k novým výrobkům, které nesplňují doslovně požadavky technických předpisů členského státu určení takový, že neumožní uvedení výrobku na svůj trh nebo tento přístup neodůvodněně ztíží. Aby Komise zmírnila tyto problémy, rozhodla se zveřejnit Interpretační sdělení Komise 2003/C 265/02, o usnadnění přístupu výrobků na trhy ostatních členských států: praktická aplikace vzájemného uznávání. Hlavním zásadám tohoto sdělení je věnován následující článek.

Vzájemné uznávání

Princip vzájemného uznávání vychází z čl. 28 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva o ES“) a z rozsudku Evropského soudního dvora 120/78 (Cassis de Dijon) a uplatňuje se ve sféře volného pohybu zboží u těch výrobků, které nejsou na evropské úrovni plně harmonizovány. Podle zmíněného principu musí každý členský stát povolit uvedení výrobku na svůj trh, pokud je takový výrobek legálně vyroben či je s ním obchodováno v jiném členském státě nebo v Turecku nebo je v souladu s právními předpisy vyráběn ve státě Evropského sdružení volného obchodu (dále jen „ESVO“), který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „EHP“), a to i tehdy, je-li výrobek vyroben podle odlišných technických a kvalitativních hledisek.

Pokud jde o výrobky určené pro spotřebitele nebo o výrobky pro které neexistuje žádná speciální evropská ani národní právní úprava, podléhají při uvádění na trh Společenství požadavkům a kritériím bezpečnosti stanoveným směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES o obecné bezpečnosti výrobků. I v těchto případech má výrobek právo na volný pohyb v souladu s principem vzájemného uznávání. Podle definice výše uvedené směrnice je výrobek považován za bezpečný, pokud za normálních nebo rozumně předvídatelných podmínek použití včetně trvanlivosti, popřípadě uvedení do provozu, instalace a údržby, nepředstavuje žádné nebo minimální riziko spojené s jeho používáním, a je považován za přijatelný v souladu s vysokou úrovní ochrany bezpečnosti a zdraví osob. Uvedená směrnice byla do práva ČR implementována zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků).

Omezení volného obchodu

V určitých případech však mohou členské státy omezit volný pohyb jednotlivých výrobků, a to na základě oprávněných zájmů, popsaných v článku 30 Smlouvy o ES nebo na základě prvořadých požadavků obecného veřejného významu uznaných na základě judikatury Evropského soudního dvora. Důkazní břemeno přitom leží na orgánu dotčeného členského státu, který musí dokázat, že použitá opatření jsou skutečně nezbytná a zároveň omezují volný pohyb zboží v co nejmenší míře. Omezení volného pohybu zboží uplatněná na základě výše uvedených důvodů jsou jedinou výjimkou z aplikace principu vzájemného uznávání. Ustanovení článků 28 a 30 Smlouvy o ES mají vždy přednost před všemi národními opatřeními, která jsou s nimi v rozporu.

Rovněž nové technické předpisy a normy nesmí podle principu volného pohybu zboží vytvářet nové překážky obchodu. Komise proto na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES, o postupu poskytování informací v oblasti technických norem a předpisů, prověřuje veškeré návrhy předpisů a společně se zástupci národních normalizačních organizací prověřuje návrhy norem, zda jsou v souladu s tímto principem. Postup, rozsah a náležitosti poskytování informací o návrzích technických předpisů, technických dokumentů a technických norem v podmínkách České republiky upravuje v souladu s právem Evropských společenství (dále jen „ES“) nařízení vlády č. 339/2002 Sb., o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů, technických dokumentů a technických norem, ve znění nařízení vlády č. 178/2004 Sb.

Uvádění stavebních výrobků na trh v České republice - ochranná doložka

Problematika uvádění stavebních výrobků na trh České republiky a jejich využití ve stavbách je upravena právními předpisy v působnosti dvou různých orgánů státní správy. Oblast uvádění výrobků na trh je v působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu (zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) a oblast použití stavebních výrobků, resp. požadavky na jejich zabudování do stavby, je v působnosti Ministerstva pro místní rozvoj [zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb.]. Za stavební výrobek se podle platné právní úpravy považuje každý výrobek, určený výrobcem nebo dovozcem pro trvalé zabudování do stavby, pokud jeho vlastnosti mohou ovlivnit alespoň jeden ze základních požadavků na stavbu. Legislativní rámec upravující obecné povinnosti výrobců, dovozců a distributorů při uvádění výrobků na trh pak vymezuje v České republice zákon č. 22/1997 Sb. Ustanovení § 13b tohoto zákona obsahuje v souladu s článkem 28 a 30 Smlouvy o ES tzv. ochrannou doložku, kterou je upraveno vzájemné uznávání shody u výrobků, které byly vyrobeny anebo uvedeny na trh v některém členském státě Evropské unie nebo mají původ v některém ze států ESVO, které jsou současně smluvní stranou EHP, za předpokladu, že takový výrobek odpovídá pravidlům správné praxe nebo postupům zaručujícím míru ochrany oprávněného zájmu odpovídající míře této ochrany v České republice.

Tato míra ochrany je pak u stavebních výrobků blíže specifikována nařízením vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění nařízení vlády č. 312/2005 Sb. Zejména pak § 13a tohoto nařízení vlády stanoví, že výrobek vyrobený v jiném členském státě EU nebo jiném státě tvořícím EHP se považuje v jednotlivých případech za odpovídající požadavkům tohoto nařízení, pokud vyhovuje zkouškám a zjištěním, které podle metod platných v České republice nebo uznaných za rovnocenné provedl subjekt k tomu schválený ve státě výrobce. Tohoto nařízení vlády lze využít rovněž pro účely ověření vlastností výrobku, které jsou stanoveny pro použití ve stavbě zvláštním právním předpisem (zákon č. 183/2006 Sb.).

V případě, že výrobek splňuje shora uvedené požadavky a jsou k němu vydány ve státě výrobce schváleným subjektem příslušné doklady, nelze nejen bránit uvedení takového výrobku na trh v České republice, ale ani jeho zabudování do stavby, bude-li výrobcem určený a schváleným subjektem vymezený účel jeho použití ve stavbě v souladu s požadavky stavebního zákona.

Postup dozorových orgánů při přijímání opatření k zamezení dovozu, vývozu a uvádění na trh výrobků, které nejsou bezpečné a při výskytu nebezpečného nepotravinářského výrobku, je vázán na ohlášení takových podezřelých výrobků prostřednictvím systému RAPEX, přičemž je povinen současně ohlásit taková zjištění České obchodní inspekci.

V případě vzniku pochybností o vhodnosti výrobku k zabudování do stavby je situace složitější, protože zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, nezmocňuje Ministerstvo vnitra ani hasičský záchranný sbor kraje k posuzování shody či uznávání nálezů akreditovaných, autorizovaných nebo notifikovaných osob. Tato působnost je svěřena zákonem č. 22/1997 Sb. jednak České obchodní inspekci a ve věcech kontroly nad tím, zda autorizované osoby dodržují ustanovení tohoto zákona a nařízení vlády a podmínky uvedené v rozhodnutí o autorizaci, Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Proto je třeba v takových případech postupovat v přímé součinnosti s těmito působnými orgány.

Závěr

Vzájemné uznávání však přes veškeré iniciativy Komise naráží v praxi na řadu problémů, které jsou z velké části způsobeny neexistencí jasných pravidel a z toho vyplývající právní nejistoty jak pro podnikatele, tak pro samotné národní orgány, které v těchto situacích mají sklon vyžadovat, aby výrobky z jiných členských států byly přizpůsobeny národním předpisům. Dosavadní systém, tj. oznamování opatření národních orgánů omezujících volný pohyb výrobků na základě rozhodnutí 3052/95/ES, se ukázal jako nefunkční, neboť nutí členské státy, aby oznamovaly opatření, za které jim hrozí postih ze strany Komise před Evropským soudním dvorem. Komise proto předložila návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví postupy týkající se uplatňování určitých vnitrostátních technických pravidel u výrobků zákonně uváděných na trh v jiném členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí 95/3052/ES. Nové nařízení stanoví postup národního orgánu v jednotlivých případech, kdy se rozhodne uplatnit vůči konkrétnímu výrobku národní technický předpis namísto principu vzájemného uznávání. Národní orgán musí v takovém případě kontaktovat dotčeného výrobce či distributora a odůvodnit zamýšlené rozhodnutí, kterým by se omezoval přístup výrobku na trh, což znamená, že nese v těchto případech důkazní břemeno. Podnikatel má právo na uplatnění připomínek ještě před vydáním konečného rozhodnutí, a zároveň právo na soudní přezkum takového rozhodnutí. Komise rovněž navrhuje posílení administrativní spolupráce v této oblasti. Jedná se o vytvoření příslušných kontaktních míst v každém členském státě a jejich propojení telematickou sítí.

V rámci projednávání návrhu nařízení v Pracovní skupině Rady EU pro konkurenceschopnost a růst (G1) předložilo německé Předsednictví kompromisní návrh textu, který byl dne 14. května 2007 předmětem jednání na zasedání výboru COREPER. Česká republika podporuje iniciativu Komise, která má za cíl zajistit fungování principu vzájemného uznávání v praxi. Předpokládá zejména, že aplikace návrhu nařízení výrazně pomůže českým podnikatelům, kteří se potýkají s problémy v jiných členských státech, když tamní orgány po nich požadují, aby přizpůsobili své výrobky tamním předpisům, případně podstoupili finančně nákladné přezkoušení tamní zkušebnou. Výjimkou je pouze otázka drahých kovů a puncovnictví, u které Česká republika uplatnila „scrutiny reservation“, což umožní zachovat stávající systém puncovnictví v České republice, tj., že výrobky z drahých kovů, které nebyly schváleny Puncovním úřadem, budou moci být okamžitě staženy z trhu.