Může zaměstnavatel kontrolovat skříňky v šatnách zaměstnanců?

Je zaměstnavatel oprávněn provádět namátkové prohlídky šatnových skříněk zaměstnanců např. za účelem zjištění odcizeného materiálu a jaký postup a podmínky se musí při kontrole dodržet?

Toto je složitá otázka. Podle ustanovení § 248 odst. 2 zákoníku práce platí, že „Zaměstnavatel je z důvodu ochrany majetku oprávněn v nezbytném rozsahu provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu vnášejí nebo od něho odnášejí, případně provádět prohlídky zaměstnanců. Při kontrole a prohlídce podle věty první musí být dodržena ochrana osobnosti podle § 11 občanského zákoníku. Osobní prohlídku může provádět pouze fyzická osoba stejného pohlaví.“ Podle tohoto ustanovení tedy zaměstnavatel může provádět „pouze“ kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu vnášejí a které odnášejí, případně provádět osobní prohlídky zaměstnanců. Správně by měl zaměstnavatel např. v pracovním řádu mít stanoveny podmínky, za kterých se tyto prohlídky u něj provádí a hlavně také, kdo je provádí. Je asi jasné, že když zákon říká „zaměstnavatel“, že nemůže za zaměstnavatele tyto prohlídky provádět najatá bezpečnostní agentura, která u zaměstnavatele provádí ostrahu. O tom, že platí ustanovení § 11 občanského zákoníku: „Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy“ není také sporu. Zaměstnavatel musí i při prohlídkách respektovat zaměstnancovu čest a důstojnost. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud, když v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2172/2002 judikoval „Povinnost soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám, ukládá zaměstnavateli přijmout a soustavně uplatňovat takový souhrn způsobů a forem kontroly plnění pracovních úkolů zaměstnanci, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý co nejvíce omezit a snížit riziko vzniku škod.“.

Právo na ochranu osobnosti zaměstnance nakonec vyplývá přímo i z Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, a to zejména z jejich článků 7 a 10. Článek 7 uvádí jen obecné pravidlo, že ,,nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena“ a omezena může být ,,jen v případech stanovených zákonem“. V článku 10, který upravuje podrobněji ochranu osobnosti, je stanoveno právo každého (tedy všech fyzických osob): ,,aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“.

Je nepopiratelným faktem, že by každý zaměstnanec měl mít v rámci svého pracovního prostoru u zaměstnavatele vymezen prostor (zásuvku pracovního stolu, šatní skříň apod.), která bude jeho čistě soukromým místem. Podle ustanovení § 226 zákoníku práce  totiž platí: „Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečné uložení svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání.“.  Tato povinnost zaměstnavatele  je oproti starému zákoníku práce dnes podstatně omezena – dříve platilo, že zaměstnavatel měl povinnost i ochrany obvyklých dopravních prostředků, pokud jich zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět.  S tím, že za obvyklý dopravní prostředek k cestě do zaměstnání a zpět se pro tento účel nepovažoval osobní automobil. Tuto povinnost měl zaměstnavatel podle starého zákoníku práce i vůči všem ostatním osobám, pokud jsou pro něj činny na jeho pracovištích. Dnes však platí, že zaměstnavatel je povinen pouze zajistit bezpečné uložení svršků a ostatních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání, nic víc.

S tímto ustanovením pak bezprostředně souvisí ustanovení § 267 a § 268 zákoníku práce, podle kterých zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Ochrana soukromí zaměstnance však nebyla řešena ani starým a není řešena ani novým zákoníkem práce. Právní stav je takový, že pracoviště zaměstnance „jako takové“ je prostorem, o kterém rozhoduje zaměstnavatel a ten má k němu tudíž neomezený přístup. Zaměstnavatel má tudíž právo zaměstnanci zakázat, aby si pracovní prostor (např. kancelář či skříňku v šatně) vyzdobil podle svého vkusu obrázky, fotografiemi, květinami či jiným drobnými předměty. O vzhledu každého pracoviště má právo rozhodnout zaměstnavatel a jeho vedoucí zaměstnanci.

Právní úpravu pracoviště a tedy i jeho vzhledu máme totiž řešenou v zákoníku práce pouze z pohledu BOZP, dále v zákoně č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (ustanovení § 2) a v prováděcím nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí. Ohledně vlastního vzhledu pracovišť pak máme ještě strohé ustanovení § 224 odst. 1 zákoníku práce, z kterého mimo jiné vyplývá, že zaměstnavatel je povinen vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce a že za tím účelem mimo jiné zajišťuje zlepšení vzhledu a úpravy pracovišť. Tato všechna ustanovení však upravují pouze povinnosti zaměstnavatele, ale neupravují právo zaměstnance. O soukromí zaměstnance, tedy o tom, že by měl mít zaměstnanec právo na nějaký vymezený prostor, kam si třeba bude odkládat věci apod., však zákoník práce mlčí a tuto otázku neřeší ani ostatní předpisy. Pro praxi bych však závěrem připomněla, že je třeba veškeré otázky kontroly zaměstnanců nebo kontroly věcí zaměstnanců řešit v souladu se zásadou dobrých mravů (viz § 14 zákoníku práce).