Lezecké techniky při pracích ve výškách a nad volnou hloubkou

V úvodu zmíněné nařízení vlády č. 362/2005 Sb. umožňuje v § 3, odst. 3 provedení ochrany proti pádu prostřednictvím osobních ochranných pracovních prostředků tam, kde povaha práce vylučuje použití prostředků kolektivní ochrany nebo tam, kde s ohledem na dané podmínky je použití osobních ochranných pracovních účelné a dostatečně bezpečné. Část II. přílohy k tomuto nařízení vlády se zajištěním proti pádu osobními ochrannými pracovními prostředky zabývá poněkud podrobněji. Rozděluje osobní ochranné prostředky pro pracovní polohování a prevenci proti pádům z výšky (pracovní polohovací systémy) a osobní ochranné pracovní prostředky proti pádům z výšky (systémy zachycení pádu). Dále se dozvíme, že přístupy – způsoby bezpečného pohybu ve vertikále jsou buď závěs na laně nebo systém pracovního polohování.

Obdobně způsoby bezpečného pohybu ve vertikále definuje i Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/104/ES o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví pro používání pracovního zařízení zaměstnanci při práci. Ta v příloze II. Ustanovení o používání pracovních zařízení v bodě 4. pojednává o používání pracovního zařízení poskytnutého pro dočasnou práci ve výšce. Tam se v bodě 4.4 dočteme o zvláštních ustanoveních o používání lan jako přístupových cest a prostředků pro umísťování. (Zde je nutné podotknout, že výraz "lana jako přístupové cesty" je dán poněkud nešťastným překladem směrnice a tedy "rope access", který se jinak běžně překládá jako "lanový přístup", je zde uveden takto. Nejinak je tomu v případě oněch "prostředků pro umísťování", které v původním jazyce směrnice jsou uvedeny jako "positionining techniques" a měly by být překládány spíše jako "techniky pracovního polohování").

Aby toho nebylo málo, vstupují nám do hry ještě technické normy. Konkrétně norma ČSN EN 363 Prostředky ochrany osob proti pádu - Systémy ochrany osob proti pádu, která se, jak je již z názvu patrné, věnuje systémům ochrany osob proti pádu. Dělí je na:

• zádržné systémy (restraint systems),
• systémy zachycení pádu (fall arest systems),
• systémy pracovního polohování (work positioning systems),
• systémy lanového přístupu (rope access systems),
• záchranné systémy (rescue systems).

Principem zádržného systému je nepustit pracovníka až k místu, odkud by mohl spadnout (např. délkovým omezením spojovacího prostředku); záchytný systém jej zachytí, pokud by spadl (např. tzv. samonavíjecí kladky coby zatahovací zachycovače pádu ve smyslu ČSN EN 360); pracovní polohovací systém mu umožní zaujmout pracovní polohu (pracovník má oporu pro nohy, nemusí se však držet rukama, neboť jsou nahrazeny prostředky pracovního polohování); záchranný systém se používá k záchraně pracovníka nebo jeho kolegy (např. pokud někam spadne, je umožní jej odtamtud dostat) a systém lanového přístupu mu umožní stoupat nebo sestupovat přímo po laně.

Všechny tři uvedené dokumenty se rozdělením (avšak ne názvem) shodují na:

• pracovním polohování (NV č. 362/2005 Sb. – systém pracovního polohování; směrnice 2009/104/ES – "prostředky pro umísťování"/techniky pracovního polohování; ČSN EN 363 – systém pracovního polohování)
• "lezeckých technikách/průmyslovém lezectví" (NV č. 362/2005 Sb. – závěs na laně; směrnice 2009/104/ES – „lano jako přístupová cesta“/lanový přístup; ČSN EN 363 – systém lanového přístupu.

Ačkoliv ve své podstatě vyjadřují, že v jednom případě užívá pracovník osobní ochranné prostředky proti pádu z výšky k tomu, aby byl jimi podepřen, případně jejich prostřednictvím zavěšen tak, aby nedošlo k pádu, a v případě druhém že se pohybuje zavěšen do lana, jejich označení nejsou zcela dostatečná.

Například v případě řemeslníka využívajícího lano a postroj jako prostředků, které mu umožní zaujmout pracovní polohu na šikmé střeše (on by se tam zajisté udržel i bez lana, avšak musel by se držet rukama, které má díky uvedeným prostředkům nyní volné a může jimi pracovat), se o pracovní polohování může jednat; v případě pracovníka, který využívá na střeše lano jako poddajné vedení a další prostředky spojené s tímto vedením, se o pracovní polohování nejedná, neboť princip použití prostředků, byť prakticky stejných jako u řemeslníka v prvním případě, je spíše zádržný nebo zachycovací.

Vhodnější označení pro tuto techniku zabezpečení je spíše provádění prací ve výškách a nad volnou hloubkou s využitím osobních ochranných prostředků proti pádu. Jedná se o použití osobních ochranných prostředků k osobnímu zabezpečení před pádem. Z praktického pohledu a ve vztahu k normě ČSN EN 363 se jedná o použití zádržných systémů, systémů zachycení pádu, systémů pracovního polohování a nepochybně i záchranných systémů.

Oproti tomu provádění prací ve výškách a nad volnou hloubkou s použitím lezeckých technik (případně pak provádění prací ve výškách a nad volnou hloubkou s využitím průmyslového lezectví) je označením pokročilých dovedností nezbytných k provádění výškových prací. Takovíto pracovníci ovládají ty samé systémy ochrany proti pádu jako jejich kolegové uvedeni v odstavci výše, navíc však mohou využívat systémy lanového přístupu a k nim samozřejmě odpovídající prostředky.

Poněkud nešťastný se jeví onen výraz "lanový přístup", který se do našich slovníků dostal překladem evropských předpisů. Je totiž souhrnným označením souboru praktického používání znalostní, vědomostí a dovedností umožňujících v kombinaci s věcnými prostředky (osobními ochrannými prostředky proti pádu) vertikální pohyb s využitím lana a nerespektuje rozdíl mezi těmito technikami. Vzhledem k rozdílnému vývoji jednotlivých technik, s ohledem na způsob použití oněch věcných prostředků a s rozdílnými postupy a způsoby provedení se techniky umožňující lanový přístup (lezecké techniky) dělí na:

• techniku horolezeckou,
• techniku speleologickou,
• speciální techniku průmyslového lezectví,
• techniku speleologickou.

V minulosti dokonce i naše legislativa částečně respektovala toto rozlišení vycházející z praktických potřeb. Vyhláška č. 324/1990 Sb. totiž definovala horolezeckou a speleologickou techniku. Bohužel když vyhláška č. 601/2006 Sb. zrušila vyhlášku č. 324/1990 Sb., papírově zmizely i tyto dvě techniky.

V čem se tyto techniky od sebe liší? Horolezecká technika vychází ze sportovního lezectví, kde se lezec pohybuje s využitím svých rukou a nohou po stěně a lano mu slouží k jištění, zachycení pádu a ke slanění (ke spuštění) po ukončení výstupu. Norma ČSN EN 1891 tuto aktivitu definuje jako "volnou stoupací činnost".

Speleologická technika má podobu pohybu po laně, tedy výstupu i sestupu s využitím vlastních sil lezce a mechanických pomůcek. Tato technika nejvíce naplňuje znaky onoho "lanového přístupu".

Speciální technika průmyslového lezectví spočívá zejména v používání zvláštních prostředků, díky nimž nemusí lezec v plné míře využívat vlastních sil, neboť může být spouštěn či vytahován dalším pracovníkem, nebo užívané prostředky převodují síly potřebné k pohybu lezce na naprosté minimum.

Stromolezecká technika umožňuje pracovníkům zabývajícím se péčí o dřeviny bezpečný pohyb v korunách stromů, který je kombinací využití vlastních sil a věcných prostředků.

Výše uvedené techniky je možné vzájemně kombinovat (odtud je souhrnný název průmyslové lezectví), avšak není možné je jakkoliv zaměňovat. A přestože současná legislativa tyto techniky nerozlišuje, přestože se rozlišení technik z povědomí odborné veřejnosti pomalu vytrácí, fyzicky tyto techniky existují a je otázkou profesní cti, aby jejich rozdělení nebylo zapomenuto.

S největší pravděpodobností se najdou tací, kteří nemají povědomí o pojmech jako "průmyslové lezectví" nebo "lezectví", nebo tyto pojmy z důvodu neznalosti odmítají. Snad je uklidní skutečnost, že se nejedná o žádné novotvary, ale o běžně užívané a zažité odborné termíny. V minulosti se objevily například v již dříve zmíněné vyhlášce č. 324/1990 Sb., v současné době se s nimi lze setkat ve vyhlášce č. 447/2001 Sb. o báňské záchranné službě. Rovněž jsou běžně užívány v odborné literatuře, např. Průmyslové lezectví a záchranářství (RUCKÝ, E., Průmyslové lezectví a záchranářství. Ostrava : SPBI, 1998), Průmyslové lezectví (MATÝSEK, R., Průmyslové lezectví – učební texty pro instruktory. Bolatice : Aretea 2003), Průmyslový lezec (MATÝSEK, R., Průmyslový lezec – učební texty pro pracovníky provádějící stavební práce ve výškách a nad volnou hloubkou. Bolatice : Aretea 2003), Stručná skripta (WAGNER J. a kol., Stručná skripta. Bohumín, 2014) a i v relativní novince Práce a záchrana ve výškách a nad volnou hloubkou (BELICA O., Práce a záchrana ve výškách a nad volnou hloubkou. Praha : Grada, 2014).

V ideálním případě by práce ve výškách a nad volnou hloubkou měly být prováděny s využitím prostředků kolektivní ochrany, jakými jsou například lešení, plošiny, ochranná zábradlí atp. V mnohých případech však vzhledem k charakteru práce, jejímu rozsahu či jiným faktorům není možné práci s využitím kolektivní ochrany provést. Tehdy nastupují na řadu osobní ochranné pracovní prostředky proti pádu z výšky (v minulosti označovány elegantním a výstižným výrazem "prostředky osobního zabezpečení proti pádu").

Při jejich použití se v žádném případě nejedná o horolezectví, ale o průmyslové lezectví. S tím se pojí potřeba absolvování odpovídajícího školení, volba vhodných prostředků a náležitého zacházení s nimi.

Výběr odpovídající techniky usnadní provádění pracovního úkolu, což má vliv zejména na bezpečnost. S výběrem techniky se pak pojí i její správné označení, což zjednodušuje komunikaci mezi jednotlivými profesními skupinami a zároveň je i znakem dostatečné odbornosti.