K článku "Nárok na rentu při nemoci z povolání"

Chtěla bych se zeptat, jak je to s doplácením renty u zaměstnavatelů, kde je úkolová mzda. Je tam nějaké omezení, kolik musí zvládnout zaměstnanec úkolem vydělat, aby mu mohla být vyplacena renta? Je to podmíněno například minimální mzdou? A co když nezvládne minimální mzdu vydělat?

Pro výpočet vlastní renty není rozhodující, zda zaměstnanec je odměňován mzdou měsíční, hodinovou či časovou. Pro výpočet renty je rozhodující průměrný výdělek zaměstnance, který se stanoví z dosažené mzdy v tzv. rozhodném období, kterým je buď předchozí kalendářní čtvrtletí (vždy počítáno před vznikem škody, tedy před vznikem nároku na rentu, ne před dnem úrazu), nebo předchozí kalendářní rok, podle toho, co je pro zaměstnance výhodnější.

A od takto stanoveného průměrného výdělku se odečítá buď samotný invalidní důchod III. stupně, nebo invalidní důchod I. či II. stupně a dosažený výdělek nebo pouze dosažený výdělek. V podstatě se jedná o výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, který zaměstnanec dosahuje při výkonu méně placené práce po vzniku nároku na náhradu škody. Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a dosahovaným nižším výdělkem je vyjádřeno snížení pracovní způsobilosti zaměstnance. Práce, na kterou je zaměstnanec po vzniku nároku na náhradu škody převeden, musí být především pro něho vhodná z hlediska schopností, zdravotního stavu a kvalifikace a pak zase je nerozhodné, jestli je odměňován mzdou hodinovou, měsíční či úkolovou.

Zákon zvlášť řeší i případy, kdy zaměstnanec nakonec ani není zaměstnán (pracovní poměr s ním byl rozvázán) nebo kdy v důsledku úrazu nemůže nastoupit vhodné zaměstnání. Nakonec se v praxi řeší i případy, kdy poškozený zaměstnanec po úraze začne podnikat apod.

Výslovně jsou upraveny situace, kdy zaměstnanec dosahuje vyšší výdělek tzv. zvýšeným pracovním úsilím (např. prací přesčas nebo uzavřením dalšího pracovněprávního vztahu) a situace, kdy si zaměstnanec opomene vydělat (např. odmítne-li zajištěné zaměstnání bez vážných důvodů). Tyto případy se ovšem musí řešit individuálně.

Jinak není stanovena žádná hranice nejnižšího „povinného“ příjmu zaměstnance po vzniku nároku na náhradu škody. Každý případ je individuální, neopakovatelný a musí se řešit citlivě.