Dobrovolné podnikové zprávy o vztahu k životnímu prostředí, o zdraví a bezpečnosti a o udržitelném rozvoji

Environmentální komunikace a její způsoby

Komunikace o životním prostředí je důležitou součástí environmentálního managementu. rozumí se tím informování zainteresovaných stran o environmentálních aspektech organizace a o výsledcích environmentálního managementu. Pod organizací se míní nejen výrobní podniky a podniky poskytující služby, nýbrž také úřady, instituce, finanční ústavy, obce, zájmová sdružení aj.

V systému environmentálního managementu podle norem ISO řady 14000 je environmentální komunikaci věnována pozornost hned v normě ISO 14001 a pak v dalších normách řady. K tomuto tématu se také připravuje vydání samostatné normy ISO 14063. Tato poslední norma rozlišuje komunikaci ad hoc (neplánovanou komunikaci v případě potřeby), jednosměrnou komunikaci (soustavné vydávání environmentálních zpráv), obousměrnou komunikaci (výměna informací mezi organizací a zainteresovanými stranami) a participativní rozhodování (organizace a zainteresované strany si nejen vyměňují informace, nýbrž ovlivňují navzájem své postoje a rozhodování). Dobrovolné podnikové environmentální zprávy patří do kategorie jednosměrné komunikace – i když mají posyktovat možnost odezvy ze strany příjemců zpráv, obousměrná komunikace není záměrem.

Účel příručky

Příručka má být pomůckou postačující pro sestavení dobrovolné zprávy. Je určena pro výrobní i nevýrobní organizace, které si přejí začít vytvářet dobrovolné environmentální zprávy podle současných zvyklostí a nemají čas studovat k tomu účelu obsáhlou cizojazyčnou literaturu. Příručka v češtině k takovému účelu nám není známa.

Návod je míně zejména pro střední a malé podniky. Je přijatelně stručný (25 stran), s praktickými příklady a s odkazy na další užitečné prameny. Doporučená osnova environmentální zprávy byla vyzkoušena u výrobního podniku s 92 pracovníky, který podle ní samostatně vytvořil vyhovující zprávu. Informovanější a zkušení tvůrci environmentálních zpráv mohou v příručce  nalézt nové podněty, např. v oblasti vykazování udržitelného rozvoje, automatizované tvorbě zpráv, agregaci indikátorů apod.

V současné době vydávají velké a střední podniky v ČR kvalitní zprávy typu „environmentální zprávy“ nebo typu „zpráva o zdraví, bezpečnosti a životním prostředí“, kdežto malé a střední podniky vesměs takové zprávy nevydávají a jak se ukazuje, zatím ani vydávat nehodlají. Lze očekávat, že v nadcházejících letech k tomu budou přivedeny stejně jako byly nyní přivedeny k zavedení systémů environmentálního managementu i s certifikací. Zprávy pokročilejšího typu „o udržitelném rozvoji“ jsou v ČR zatím výjimkou.  Pro tvorbu zprávy o udržitelném rozvoji nutno k této příručce přibrat směrnici iniciativy, podle které má být zpráva sestavena.

V dalším budeme používat názvu „environmentální zpráva“ pro zprávu kteréhokoliv uvedeného typu.

Obsah příručky

Obsah příručky je rozdělen do devíti kapitol podle Tabulky č. 1.

Tabulka č. 1 – Obsah příručky

1. Zpráva jako nástroj komunikace organizace s partnery a s veřejností (Způsoby environmentální komunikace, Proč vydávat environmentální zprávy, O čem komunikovat – rozsah problematiky environmentální zprávy)
2. Identifikace příjemců zprávy a identifikace jejich zájmů a obav (Příjemci zprávy, Formulace vlastních představ organizace o zájmech a obavách příjemců zprávy, Korekce vlastních představ organizace průzkumem u partnerů a veřejnosti)
3. Zprávy typu „environmentální zpráva“ (O environmentální zprávě obecně, Návrh osnovy environmentální zprávy)
4. Zprávy typu „zpráva o zdraví, bezpečnosti a životním prostředí“
5. Zpráva o udržitelném rozvoji organizace  (Charakter zprávy o udržitelném rozvoji, Směrnice GRI, Směrnice INEM, Související a příbuzné iniciativy)
6. Idnikátory (Hlavní typy indikátorů, Používané skupiny indikátorů, Generické indikátory, Indikátory pro systém evnironmentálního managementu, Indikátory udržitelného rozvoje, Indikátory eko-efektivnosti, Agregace indikátorů)
7. Standardizace zpráv (Obecné standardy, Oborová standardizace, Národní standardy)
8. Automatická tvorba environmentálních zpráv
9. Ověření environmentální zprávy (Kdo může zprávy ověřovat, Standard pro ověřování environmentálních zpráv, Věrohodnost zprávy lze podpořit i jinak než jejím ověřením, Na co si dát pozor)

O čem komunikovat

Co do rozsahu témat dobrovolné environmentální zprávy, organizace dnes používají některý z následujících typů zpráv. Na původně čistě environmentální problematiku se nabalila další hlediska, jak je znázorněno na Obr. č. 1.

I. Environmentální zpráva (Zpráva o stavu životního prostředí, Environmental Report)

Obsahuje údaje o chování organizace vůči životnímu prostředí, např.: vyprodukované množství odpadů, množství emisí aj., ale třeba také informace o čerpání (spotřebě) neobnovitelných přírodních zdrojů, o stavu okolní přírody aj. Tento první typ environmentální zprávy je založen na poznané nutnosti informovat a přesvědčit veřejnost o zodpovědném chování organizací vůči životnímu prostředí. Je to reakce organizací na rostoucí obavy veřejnosti za znečišťování životního prostředí výrobní činností (např. „chemofobie“ vyvstalá v osmdesátých letech) a na obavy z vyčerpání přírodních zdrojů, podnícené studií Římského klubu „Meze růstu“ z r. 1972 a následujícími aktivitami. Tento typ environmentální zprávy je používán od osmdesátých let minulého století. Není dnes zastaralý, ale organizace, které ho používaly, přecházejí na pokročilejší typy uvedené dále. Co by taková zpráva měla obsahovat je uvedeno v samostatné kapitole příručky.

II. Zpráva o zdraví, bezpečnosti a životním prostředí (Health, Safety and Environmental Report, HSE Report)

Je pouhým rozšířením environmentální zprávy  o problematiku uvedenou v názvu. tento typ zprávy začal být používán na začátku devadesátých let minulého století a lez ho považovat za současný standard vedle typu III. Co by taková zpráva měla obsahovat je uvedeno v samostatné kapitole příručky.

III. Zpráva o udržitelném rozvoji organizace (Sustainable Development Report, SD Report)

Informuje nejen o environmentální problematice, ale také o problematice ekonomické a sociální na stejné úrovni důležitosti. Organizace má být řízena tak, aby bylo dosaženo trvalého rozvoje udržitelného z hlediska sociálního, environmentálního a ekonomického a o těchto třech „pilířích“ udržitelného rozvoje organizace má zpráva informovat. Tento typ zprávy začal být užíván koncem devadesátých let minulého století a na rostoucím počtu zpráv nejrůznějších organizací, publikovaných na internetu, je patrný prudký rozvoj. Je to velice náročný typ zprávy, přesto se doporučuje také malým a středním podnikům a je jimi používán. Co by taková zpráva měla obsahovat je uvedeno v samostatné kapitole příručky.

Iniciativa nabádající k udržitelnému rozvoji a k podávání zpráv o udržitelném rozvoji má oporu v etickém přístupu prosazovaném iniciativou Corporate Social Responsibility (CSR), která přikazuje vedení firem nehledět pouze na zisk, nýbrž mít na zřeteli „lidi – planetu – zisk“. O výsledcích tohoto úsilí se také píší zprávy dokládající etické chování organizace. Zprávy se dosti podobají více „technicky“ laděným zprávám o udržitelném rozvoji, avšak zatím bez návrhu jednotné struktury a obsahu a v příručce se jimi nezabýváme.

Ze schématu na Obr. 1 není dost zřetelný nárůst pracnosti na zhotovení zprávy vyššího typu. Zatímco pracnost zpráv typu I a II se příliš neliší (desítky „člověkodnů“ podle zahraničního pramene i podle domácí zkušenosti), pracnost zpráv typu III je nejméně o dva řády vyšší. Očekává se, že organizace bude postupně přecházet z nejjednoduššího typu zprávy I na zprávy nejvyššího typu III.

Standardizace zpráv

Existuje řada konceptů, co by environmentální zpráva měla obsahovat, a to na různém stupni závaznosti.

Systém environmentálního managementu podle norem ISO řady 14000 sice uvádí principy environmentálního reportingu, ale ani chystaná norma ISO 14063 nenabízí osnovu environmentální zprávy, spíše jen filosofii takové zprávy.  Co do obsahu se jedná o zprávy typu I, koncept udržitelného rozvoje je zmíněn jen docela okrajově.

Pro zprávy o udržitelnosti (typ III) existují dvě významné iniciativy. Iniciativa Global Reporting Iniciative (GRI) je v této oblasti nejaktivnější  a patrně nejuznávanější  a její doporučení jsou velmi jednoznačná. Osnova zprávy je předepsána stejně jako výběr indikátorů a „plný souhlas“ podnikové zprávy s iniciativou nedává mnoho volnosti. jak plyne už z rozsahu základní instrukce (94 stran) a pak i ze zkušenosti podniků, jde o velice pracnou  záležitost, se kterou se i velké firmy vypořádávají s obtížemi. Iniciativa International Network for Environmental Management (INEM) sice doporučuje strukturu zprávy a typy indikátorů pro každý ze tří „pilířů“ udržitelného rozvoje, ale dává tvůrci zprávy mnohem větší volnost než iniciativa GRI.

Oborová standardizace je v celosvětovém měřítku úspěšně uplatněna jen v chemickém průmyslu. V Evropě platí směrnice Evropské rady svazů chemického průmyslu (CEFIC) pro sestavování zpráv typu II, podle které se řídí i české chemické podniky. Směrnice je velmi promyšlená a praxí dovedená do značné dokonalosti. O oborovou standardizaci se začala pokoušet iniciativa GRI vydáváním doplňků zmíněné základní instrukce pro různá odvětví; specializace spočívá zejména ve volbě environmentálních indikátorů. Podobně iniciativa Světové podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj (WBCSD) začala vydávat sektorové projekty; jde spíše o filosofii jednotlivých oborů než o konstrukci environmentálních zpráv.

Národní standard pro environmentální zprávy typu II vydalo japonské ministerstvo hospodářství, obchodu a průmyslu. V Německu existuje norma DIN 33922:1997 pro vydávání environmentálních zpráv určených pro veřejnost. Je navázána na normy řady ISO 14000.

Ověření environmentální zprávy

Tvůrci environmentálních zpráv všech typů dávají jejich věrohodnost ověřovat nezávislým ošetřovatelem – třetí stranou (první a druhá strana jsou referující organizace a cílové skupiny příjemců) – a doklad o ověření vkládají do zprávy. Ověřovatelem bývá renomovaná ověřovací organizace, ale není důvodu, proč by stejnou službu nemohla vykonat – jistě mnohem levněji – domácí nezávislá nezisková organizace; je to věc důvěry zainteresovaných stran a renomé posuzovatelské organizace.

Pro ověřování byl dokonce skupinou AccountAbility ve Spojeném království vytvořen standard, který je směrnicí pro verifikaci environmentálních zpráv všech typů včetně zpráv o udržitelném rozvoji. Organizace Observatoire sur la Responsibilité Sociétale des Enterprises v Paříži naopak „jde na ruku“ organizacím se zprávami určenými k posouzení a radí, kdo jsou organizace, které posuzují sociální, environmentální a etický profil, jak by se měly vyplňovat jejich dotazníky atp.

Je namístě připomenout, že věrohodnost zprávy lze podpořit i jinak a levněji než jejím formálním ověřením. Zpráva zpravidla uvádí a dokumentuje všechny okolnosti svědčící o zodpovědném evnironmentálním managementu organizace. Může např. obsahovat doklad o certifikaci systému EMS, o validaci systému EMAS, o udělení titulu „bezpečný podnik“, o udělení loga „Responsible Care – Zodpovědné podnikání v chemii“, výsledky externích environmentálních auditů aj. Aspoň někteří z ověřujících autorit jsou nezávislou třetí stranou a sbírka takových dokumentů reprodukovaných ve zprávě může ve svém souhrnu vzbudit dostatečnou důvěru.

Příručka je pro zájemce dostupná na www.cemc.cz.

ZDROJ:
Vaněček, Vojtěch. Dobrovolné podnikové zprávy o vztahu k životnímu prostředí, o zdraví a bezpečnosti a o udržitelném rozvoji. Environmentální aspekty podnikání, č. 2, 2005, s. 9 – 11.