BOZP v Evropě neřídí jenom směrnice

Evropské právo a legislativní úpravy BOZP bývají nejčastěji spojovány s rámcovými nebo  prováděcími směrnicemi a jejich transpozicí do národního práva. Unijní právní systém je však daleko komplexnější a bezpečnost pracovních systémů a výrobků zajišťuje také nařízeními, která jsou pro členské státy závazná  i bez jejich transpozice do národních norem.

Cílem bezpečnosti práce je odstranit nebo omezit rizika ohrožení zdraví a životů lidí, životního prostředí a majetku vyplývající z pracovních činností na přijatelnou úroveň. V Evropské unii zajišťuje BOZP celý komplex závazných i doporučujících norem.

Evropská sociální charta
(1961, revidována 1996) charakterizuje základní požadavky, kterými se zavazují jednotlivé smluvní strany (státy) k tomu, že v zájmu zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví budou:

• vydávat právní předpisy k zajištění BOZP,
• stanovovat opatření k vynucení požadavků obsažených v těchto předpisech,
• provádět kontrolu plnění jednotlivých požadavků.

Nařízení (Regulation)
Je obecně závazné jak na úrovni ES, tak i jednotlivých členských států, a to i pro právnické a fyzické osoby pod jejich jurisdikcí. Platí přímo a ve všech členských státech od momentu vstupu v platnost a ve znění obsaženém v Úředním listu. Orgány členského státu jsou povinny ho vymáhat aniž by ho nějakým formálním aktem transponovaly do svého národního práva nebo mu dávaly jakoukoli národní interpretaci.

Směrnice (Directive)
Je závazná pro členské státy, které jsou povinny ji k určitému datu transponovat do svého národního práva tak, aby byl zajištěn výsledek, který je ve směrnici definován, tj. dát národní formu evropsky harmonizovanému obsahu.

Zpravidla do dvou až tří let po schválení orgány ES jsou orgány členských států povinny provést takové změny ve svém právním řádu (přijmout nový zákon, novelizovat stávající, příp. vydat nařízení vlády, či vyhlášku ministerstva), aby naplnily cíl dané směrnice. Až po této transpozici do národního práva vznikají povinnosti fyzickým a právnickým osobám daného státu. V případě, že stát transponoval směrnici špatně nebo je s transpozicí v prodlení, může být pokutován na základě rozhodnutí Komise a Evropského soudního dvora. Fyzické a právnické osoby se mohou domoci u svého státu náhrady, pokud byly poškozeny ve svých právech tím, že stát nedostatečně či opožděně transponoval směrnici.

V současnosti všechny státy EU vycházejí v oblasti bezpečnosti práce z požadavků směrnice Rady č. 89/391 EHS a směrnic navazujících (prováděcích). Zatím existuji v jednotlivých státech rozdíly ve stavu implementace jednotlivých směrnic a jejich požadavků v praxi. Práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců se liší ve své podstatě a detailu, ale všude existuje obecná povinnost vytvářet bezpečné pracovní podmínky.

Rozhodnutí (Decision)
Nemá obecnou platnost, je závazné pouze pro ty, jimž je adresováno. Může jít o jeden nebo více členských států, o fyzické i právnické osoby.

Doporučení a stanoviska (Recommendations + Opinions)
Nejsou právně závazná, vydávají se k celé řadě otázek tehdy, když není (zatím) nutné nebo možné přijmout právně závazný akt. Mohou dávat nezávazné „kodexy chování“ v určitých otázkách, a to jak členským státům, tak i jejich právním osobám. Mohou být vydána Komisí, Radou ministrů, Evropským parlamentem nebo Hospodářským a sociálním výborem (konzultativní orgán ES). Nejsou soudně vymahatelná. Komise však jejich naplnění sleduje a v případě, že se nezávazné doporučení míjí účinkem, přistupuje zpravidla k zahájení legislativního procesu s cílem dosáhnout naplnění zamýšleného účelu právně závazným aktem.

Rezoluce (Resolutions)
Jsou přijímány Radou ministrů a / nebo Evropským parlamentem. Jejich cílem je ustavit základní principy a postoje ES/EU v určité problematice, případně stanovit i dobu, během níž by se měly společné orgány dohodnout na akci, právním aktu apod. Jsou právně nezávaznou deklarací politické vůle, mohou sloužit jako vodítko pro odhad další činnosti společných orgánů.

Judikáty (rozhodnutí) Evropského soudního dvora
Jsou výsledkem některého ze základní smlouvou uzákoněných druhů řízení před Evropským soudním dvorem. Řízení Evropský soudní dvůr zahajuje, je-li podána písemná žaloba (např. pro porušení povinnosti některým členským státem, pro nečinnost orgánů ES, na neplatnost aktu ES), nebo je-li národním soudem členského státu požádán o výklad práva ES v rámci tzv. prejudiciálního (předběžného) řízení. Jsou závazné pouze individuálně, tj. pro ty, jimž jsou určeny. Jako závazné musejí být naplněny. Stát, který by je sám nerespektoval, nebo je nevymáhal u subjektů pod svou jurisdikcí, by porušoval právo ES a mohl by být Evropským soudním dvorem pokutován.  Nemají obecné normativní účinky, ovšem tam, kde Evropský soudní dvůr interpretuje právo ES tak, že specifikuje obsah obecného předpisu nebo dokonce formuluje na jeho základě nové pravidlo, stává se obsah jeho rozhodnutí de facto obecnou normou, neboť ostatní orgány ES i členských států jsou povinny respektovat jednotnou interpretaci práva ES danou Evropským soudním dvorem.

Zelené a Bílé knihy (Green + White Papers)
Jsou připravovány a vydávány výhradně Komisí. Jsou zaměřeny na určitou problematiku, která dosud není právem ES adekvátně pokryta. Zelené knihy jsou diskusními dokumenty, u nichž Komise očekává do určitého data odezvu od všech zainteresovaných subjektů, ať již jednotlivců, firem, nebo institucí. Bílé knihy jsou strategickými dokumenty nastiňujícími politiku a částečně i budoucí legislativu ES v určité oblasti. Bílé knihy nejsou tudíž diskusním, ale analyticko-programovým dokumentem, pokrývajícím širší oblast než knihy zelené. Nejsou závazné, ale mohou být předzvěstí budoucí legislativní činnosti ES.

Zpracovala Ing. Martina Hájková, VÚBP Praha