BOZP méně obvyklých profesí – chovatelé v zoo

Co se od doby, kdy jsem tu byla naposled, změnilo? „Budují se nové pavilony, každá generace pavilonů je ve standardech kvality posunutá. Jak ve standardech životní pohody zvířat, tak ve standardech práce s nimi. Příkladem je pavilon slonů - je architektonicky příznivější, sloni mají větší výběh, je tam chráněný kontakt, což v roce 2007 ještě nebylo. S každým slonem chovatel přišel do přímého kontaktu. Zoo je také více chráněná pro případ povodně,“ vyjmenovává změny pan Čermák.

Paní Čekalová dodává, že v požární ochraně jde vše, jak velí zákon - pravidelné kontroly dle zákona o požární ochraně a vyhlášky o požární prevenci. Požární rizika mají lidé tendenci podceňovat, proto je důležité klást důraz hlavně na čistotu kvůli extrémně prašnému prostředí při práci se senem.

Zvířata se chovají pod heslem „welfare“ (zvíře je chováno v souladu s jeho životním prostředím – pozn. redakce), aby byla v životní pohodě. Území berou jako svoje teritorium a neměla by ho chtít opustit. K rizikovým situacím může dojít při ošetření nebo přesunu zvířete.

Po chvilce se k nám přidává Petr Velenský, který pracuje v zoo 37 let, prošel si téměř všemi pozicemi, nyní je kurátorem (vedoucí pracovník, který zodpovídá za chov - pozn. redakce) plazů, obojživelníků a ryb a zároveň zástupce zoologického náměstka. Povídáme si o rizicích, se kterými mohou chovatelé přijít do styku. Někdy je přeceňované riziko přímého kontaktu ze zvířaty. Ale dnes se pracuje v tzv. chráněném kontaktu, mezi zvířetem a chovatelem je bariéra. Je to nastaveno tak, aby chovatel s nebezpečnými zvířaty – například se šelmami, nebezpečnými kopytníky, s jedovatými hady - vůbec nepřišel do styku. Zvíře se naláká do části ubikace, která se dá zavřít, a chovatel pracuje v části, která je bez zvířete. Používají se například chytací kleště na hady nebo umělohmotné trubice, kam had zasune jednu část těla, aby se dalo pracovat s druhou částí.

Samozřejmě jsou případy, například ošetření, které se bez kontaktu se zvířetem neobejdou. „Za 37 let mé praxe práce chovatelů zaznamenala velkou změnu směrem k bezpečnosti. Dříve se zvířata chytala do rukou, riziko nebylo zanedbatelné, každý chovatel v odchytové četě utržil nějaké šrámy. Dnes se mnohem více používají narkotizační prostředky, když je potřeba zvíře uspat, do různé úrovně „přispat“ nebo jenom zklidnit. Jsou na vyšší úrovni. Profese je sofistikovanější, vědečtější, propracovanější. Jen se vytrácí dobrodružná stránka věci. My skalní chovatelé to bereme jako ztrátu,“ povzdechne si pan Velenský.

Přestože bezpečnostní předpisy byly i dříve přísné, chovatelé to brali jinak. Se zlomenou rukou se počítalo jako se součástí profese, dnes se to hodnotí jako bezpečnostní selhání. V 70. a 80. letech minulého století se chovatelé označovali podle slov pana Velenského za „dobrodružnou chásku“, nyní jsou na sebe opatrnější, neberou bezpečnost práce na lehkou váhu. Sami se pídí po ochranných prostředcích, rukavicích, roušce v prašném prostředí. Když nastupoval, zaměstnavatel neposkytoval ochranné oděvy, lidé pracovali v obnošeném oblečení z domova. Profesionalizace tohoto povolání zaznamenala obrovský skok. Jako vedoucí dbá na to, aby zaměstnanci používali osobní ochranné pracovní prostředky – pevnou obuv s protiskluzovou podrážkou, několik druhů pracovních rukavic (s kevlarovými vlákny, kožené) podle toho, s jakým zvířetem se pracuje, dlouhé kalhoty.

„Ročně bývá kolem 6 pracovních úrazů,“ říká pan Čermák, „tak z 95 % se stávají při chůzi, při manipulaci. Pouze jeden byl větší – kousnutí kočkou divokou.“

Podobně jako s chovateli, to je i s návštěvníky. Mnohem více dbají na bezpečnost, jsou ukázněnější. K případu, o kterém jsem tu slyšela minule, že rusko-ukrajinsko-americká rodina přišla do zoo se psy a překročili zátaras u výběhu vlků, aby vlky nakrmili kostmi od kuřete, by patrně již nedošlo.

Mezitím se přesouváme do pavilonu želv, kde jsou svěřenci pana Velenského. Pan Velenský usměrňuje želvího samce, aby neublížil druhému. Mají povahy jako lidé. Za minulého režimu být zde pro něj, jak říká, znamenalo „vnitřní emigraci“ – bylo to tehdejším režimem zapomenuté místo.

Plazi se chovají v tropických podmínkách, v pavilonech, kde je vysoká teplota, vysoká vlhkost (90 %). Zde je tedy povolena výjimka - krátké kalhoty a košile s krátkým rukávem. Zaměstnanci čerpají bezpečnostní přestávky, mají zvýšený přísun tekutin, zvýšený příděl trik, aby se mohli převléct do suchého oblečení. Zkrátka aby se minimalizovalo riziko nastydnutí, když jde chovatel ke zvířatům a zpět do běžného prostředí, kde je mnohem nižší teplota.

Podle zákona o ochraně veřejného zdraví jsou chovatelé zařazeni do 2. kategorie práce, 3. kategorie je pouze pro pracovníky v karanténě (rizikové pracoviště, kam se na určitou dobu umísťují všechna nová zvířata, i když nemusí vykazovat známky nemoci), kde je biologické ohrožení. Může se stát, že zvíře má nákazu, která se přenese na člověka, a naopak některé lidské choroby mohou být nebezpečné pro zvířata. Například pro želvy je nebezpečný obyčejný opar. Zaměstnavatel poskytuje povinné očkování proti tetanu, některá očkování jsou dobrovolná, například proti žloutence a klíšťové encefalitidě. Pro ty, kteří jezdí do tropických oblastí na pracovní cesty, jsou povinná další očkování.

Zdá se, že bezpečnostní a zdravotní rizika má zoologická zahrada ošetřena dobře. Jen to dobrodružství se poněkud vytrácí.

Petr Velenský se želvami sloními