Přestávka na jídlo a oddech

Mám dotaz ohledně čerpání povinné pracovní přestávky. Jsem zaměstnaná na poloviční úvazek, tudíž 4 hodiny denně. Od zaměstnavatele mám nařízenou pracovní přestávku po odpracování 4 hod., tzn. po ukončení celé pracovní doby musím setrvat v práci ještě půl hod., která je neplacená a v tomto čase se naobědvat. Nezáleží na tom, zda oběd odebírám, či ne. Je to moje volba. Je tu možnost sníst oběd po ukončení 4 hod. pracovní doby, třeba za 10 minut, a po té opustit pracoviště? Nebo jsem vázána tím, že oběd odeberu a pak tudíž musím využít plně půl hodiny neplacenou pauzu na oběd? Zdá se mi to jaksi nelogické, po ukončení pracovní doby mít povinnou neplacenou pracovní přestávku půl hodiny a pak se sebrat a odejít domů. 

To  vše je nesprávný výklad zákona. Podle výslovného ustanovení § 89 zákoníku práce platí, že  zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvému zaměstnanci musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se započítává do pracovní doby. Mladistvému zaměstnanci musí vždy být poskytnuta přestávka na jídlo a oddech podle věty první. Podle § 88 odst. 3 zákoníku práce přestávky v práci na jídlo a oddech se neposkytují na začátku a konci pracovní doby. Poskytnuté přestávky v práci na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby.

Abychom si celý problém objasnili, musíme zajít do prvního zákoníku práce (dnes zrušeného). Obsahoval právní úpravu přestávek v práci již od počátku své účinnosti, tedy již od 1. 1. 1966 s tím, že podle tehdejší úpravy byla organizace povinna poskytnout pracovníku přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 15 minut, a to nejdéle po pěti hodinách nepřetržité práce. Již tehdy platilo, že v případě prací, které nemohou být přerušeny, musí být pracovníku i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo. Teprve novelou zákoníku práce účinnou od 1. ledna 1989 byla doba přestávky na jídlo a oddech prodloužena z 15 na 30 minut.

Významnější změnu § 89 prvního zákoníku práce pak přinesla až harmonizace našeho práva s právem EU. Na základě novely zákoníku práce provedené zákonem č. 155/2000 Sb., byl zaměstnavatel s účinností od 1. ledna 2001 povinen poskytnout zaměstnanci pracovní přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut již nejdéle po čtyřech a půl hodinách nepřetržité práce. Zásadní změnu pak přinesla harmonizační novela zákoníku práce novým zněním § 89 odst. 5, podle kterého se poskytnuté přestávky na jídlo a oddech nezapočítávají do pracovní doby. To především znamená, že za ně od 1. 1. 2001 nenáleží ani mzda, resp. plat. Zároveň podle přechodného ustanovení uvedené novely platilo, že mzda, kterou zaměstnavatel zaměstnanci určil nebo sjednal v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě před 1. lednem 2001, nesmí být v důsledku změny stanovené týdenní pracovní doby (§ 83a) snížena.

Tím se stala přestávka v práci de facto odpočinkem zaměstnance, volnou dobou, za kterou nenáleží mzda ani plat.  Druhá euronovela prvního zákoníku práce provedla ještě jednu změnu. Stanovila, že přestávka v práci se poskytuje ne za 4,5 hodiny, ale za 6 hodin. Důvodem byla důsledná implementace článku 4 směrnice Rady č. 93/104/ES o určitých aspektech stanovení pracovní doby, která umožňuje poskytování přestávky na jídlo a oddech až po šesti hodinách nepřetržité práce a  článku 12 směrnice Rady č. 94/34/ES o ochraně mládeže při práci. Důvodová zpráva k druhé euronovele prvního zákoníku práce (k zákonu č. 46/2004 Sb.) k tomu vysvětlovala, že posunutí přestávky z 4,5 hodin nepřetržité práce na 6 hodin přinese výhodu pro zaměstnance s kratší pracovní dobou, kteří ji nebudou čerpat.

Změna ustanovení § 89 odst. 1 zákoníku práce spočívala v tom, že nárok na přestávku na jídlo a oddech zaměstnanci vznikne až po šesti hodinách nepřetržité práce, přičemž není vyloučeno, aby zaměstnavatel stanovil začátek přestávek na jídlo a oddech ne až po šesti hodinách, ale např. po pěti hodinách, to je jeho pravomoc, neboť o rozvržení pracovní doby rozhoduje sám, popřípadě v dohodě s příslušným odborovým orgánem, pokud tento u něj působí. Tuto právní úpravu také převzal v plném rozsahu druhý zákoník práce do ustanovení § 88 ZP.

Přestávku na jídlo a oddech je totiž nutno chápat jako institut prevence před úrazy obecně chránící zdraví zaměstnance. Z toho důvodu se také přestávky nemohou poskytovat na začátku nebo na konci směny.  Z toho tedy vyplývá, že pokud Vás zaměstnavatel nutí setrvat na pracovišti po skončení pracovní doby, jedná tak v rozporu se zákonem.