Nemoc z povolání dvou žen

Chtěla bych se zeptat na dva případy odškodnění nemoci z povolání. V prvním případě dotyčná měla přiznánu nemoc z povolání a dostala výpověď z organizačních důvodů. Když byla v evidenci na úřadu práce (ÚP), nepobírala rentu, protože jí bylo řečeno, že na ni nemá nárok a nárok by jí vznikl, až by nastoupila do zaměstnání. Bylo to tak správně? V druhém případě u jiné firmy zaměstnavatel dal ženě výpověď ze zdravotních důvodů dříve, než bylo rozhodnuto o nemoci z povolání. Odstupné dostala ve výši dvanáctinásobku platu a poté byla v evidenci na ÚP a pobírala rentu. Za celou dobu nenašla ze zdravotních důvodů zaměstnání, pouze veřejně prospěšné práce, při kterých by jí také prý nevznikl nárok na rentu. Odešla sama z evidence ÚP na vlastní žádost a zaměstnavatel jí sdělil, že taktéž nemá nárok na rentu. Nárok by prý měla, pokud by byla ve stálém pracovním poměru na dobu neurčitou v rozsahu osm odpracovaných hodin a firma by prý nesměla skončit. To se mi zdá od zaměstnavatele dosti diskriminační. Obě ženy mají díky nemoci z povolání velmi ztíženou pozici na trhu práce a nemohou najít díky posudku od lékaře zaměstnání a přesto je oběma odepírána renta za nemoc z povolání. Je tento postup v obou případech správný? Pokud nemají nárok na rentu, tak si myslím, že to není správné, protože obě nic nezavinily a přesto doplatily na špatné pracovní podmínky zaměstnavatele.

1.dotaz
To byla naprosto mylná informace. Podpora v nezaměstnanosti není žádná náhrada, která by se měla zohledňovat ve prospěch zaměstnavatele odpovědného za nemoc z povolání a v neprospěch poškozeného zaměstnance. Podpora v nezaměstnanosti je dávka poskytována ze zcela odlišného titulu a nemůže se vůči náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zohledňovat. To bylo konstatováno judikaturou již dávno. Rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 1029/2004 to v právní větě vyjadřuje jasně „Hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání, které je mu poskytováno podle ustanovení § 12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, nelze považovat za „výdělek po pracovním úraze“ ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. Práce.“ Rozsudek sice používá pojmy hmotné zabezpečení – to podle starého zákona o zaměstnanosti a odvolává se na § 195 ZP, ale jinak je jasný a platí dosud. Tento judikát byl nakonec zapracován přímo do § 371 odst. 3 ZP „Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání.“ Tady bude třeba podat žalobu.

2.dotaz
To že dotyčná dostala výpověď před tím, než jí byla uznána nemoc z povolání, nevadí. Podle § 366 ZP platí, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Tady není rozhodující, jestli v okamžiku uznání nemoci z povolání tam skutečně pracovala poškozená nebo ne, rozhodující je, že dotyčný zaměstnavatel je skutečně tím posledním zaměstnavatelem, u kterého pracovala za podmínek, z nichž nemoc z povolání vzniká. S rentou je to stejně, jak jsem uváděla v minulém dotazu, informace byla naprosto mylná. Trochu problém vidím v tom, že dotyčná odešla z evidence úřadu práce, to by soud mohl považovat jako nezájem o to získat zaměstnání, ale nechci předbíhat, neznám podrobnosti. Celý případ by byl na delší diskusi. I zde je, myslím, jediné řešení – žalovat, jde o velké nároky.