Otazníky kolem pracovní doby

Několik poznámek úvodem

Nejprve si musíme připomenout, že pojem pracovní doba je v zákoníku práce (ZP) definována jako doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. V praxi je velice důležité důsledně rozlišovat pojem "pracovní doba" a "stanovená pracovní doba". Pod pojmem "pracovní doba" se rozumí veškerá doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci včetně doby, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Naproti tomu "stanovená pracovní doba" je délka pracovní doby stanovená zákonem, tedy § 79 a § 79a  ZP.

Oproti pozitivní definici pojmu pracovní doba je pojem doba odpočinku vymezen v ZP negativně. Dobou odpočinku doba, která není pracovní dobou. Vzhledem k tomu, že již od r. 2000 se poskytnuté přestávky na jídlo a oddech nezapočítávají do pracovní doby, je třeba dovodit, že doba přestávky na jídlo a oddech (tedy nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami a nepřetržitý odpočinek v týdnu) je dobou odpočinku zaměstnance, byť např. setrvává v této době na pracovišti.
Dále je třeba si uvědomit, že celá pasáž ZP týkající se pracovní doby pracuje s pojmem týden, což je sedm po sobě jdoucích dnů. Vzhledem k tomu, že tato definice je důležitá nejen pro dovolenou, ale vlastně pro celý ZP je nyní zařazena až v závěru ZP,  ve společných ustanoveních v § 350a ZP, ale platí i pro pracovní dobu.

Rozvržení pracovní doby

Koncepční novela ZP vloni 1. 1. 2012 přinesla zásadní změnu v části ZP pojednávající o rozvržení pracovní doby, neboť již se zde výslovně neuvádí zásady rovnoměrného a nerovnoměrného rozvržení pracovní doby, i když se v praxi samozřejmě využívají.

Rozlišení rovnoměrně a nerovnoměrně rozvržené pracovní doby působilo historicky v praxi řadu problémů, zejména ve službách a v obchodě. Zde je totiž běžné, že se zaměstnanci střídají - jeden týden pracují i v sobotu od sedmi do dvanácti hodin a druhý týden mají sobotu volnou. Jejich  týdenní pracovní doba činí v "dlouhém týdnu" např. 43 hodina  v "krátkém" 37 hodin. Pak vznikala otázka, o jaké rozvržení pracovní doby se jedná.

Zákoník práce stanoví zásadu, že pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Obecně totiž nelze stanovit zásadu pětidenního pracovního týdne jako bezvýjimečnou, neboť řada zaměstnavatelů ji nemůže v žádném případě dodržet. Zákon však k tomu dodává, že zaměstnavatel musí při rozvržení pracovní doby přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce. To odpovídá plně i evropské směrnici o pracovní době, neboť ta se v preambuli odvolává na evropskou směrnici o zavádění opatření směřujících ke zvyšování BOZP a deklaruje tak povinnost přihlížet při stanovení pracovní doby k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. 

V praxi rovnoměrně rozvržená pracovní doba znamená, že zaměstnanci většinou odpracují stejný počet hodin (rozuměj bez práce přesčas) tak, aby bylo zajištěno odpracování stanovené týdenní pracovní doby  např. 5 x 8 = 40 hodin; mohou ale odpracovat i 4 x 10 hodin.

Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby na jednotlivé týdny, kdy každý týden je odpracován různý počet hodin, se využívá převážně ve vícesměnných a nepřetržitých pracovních režimech, při sezónních pracích a v odvětví, kde v průběhu roku jsou období s větší a menší potřebou práce.

Systém nerovnoměrného rozvržení pracovní doby umožňuje práci ve vícesměnném přetržitém i nepřetržitém pracovním režimu, umožňuje tím také různou délku směn, která je však omezena maximální délkou 12 hodin. Tím je dána velká variabilita forem nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Průzkumy v minulosti ukázaly na uplatňování asi 40 způsobů nerovnoměrného rozvržení pracovní doby.

Praxe také ukazuje, že často je problém zpracovat harmonogram směn tak, aby bylo dodrženo ustanovení, že týdenní pracovní doba bez práce přesčas nesmí u nerovnoměrného rozvržení pracovní doby překročit v průměru stanovenou týdenní pracovní dobu za zvolené vyrovnávací období. Nezřídka při tomto rozvrhování pracovní doby dochází k plusovým nebo minusovým odchylkám od stanovené týdenní pracovní doby.

Ve všech režimech rozvržení pracovní doby (rovnoměrném, nerovnoměrném, pružném i v kontu pracovní doby) však platí jedno – zaměstnavatel je povinen zaměstnanci každý týden nebo v průměru každý týden (pokud se pracovní doba rozvrhuje do vyrovnávacího období) přidělit práci po stanovenou nebo dohodnutou kratší pracovní dobu. A to je také jedna ze základních premis, z kterých je třeba vycházet při dalších úvahách o práci ve svátek. Pracovní dobu nepočítáme po měsících, plánovací kalendář není žádným vodítkem, pracovní doba je určena po týdnech a platí jedno – každý zaměstnanec musí každý týden odpracovat

Dny pracovního klidu

Dny pracovního klidu jsou podle definice tohoto pojmu v ZP jsou dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu a svátky. Platí, že práci ve dnech pracovního klidu (tedy ve dnech nepřetržitého odpočinku v týdnu a ve svátek) lze nařídit jen výjimečně. Tuto právní úpravu obsahuje § 91 ZP.

Svátek

Taxativní výčet dnů, které  jsou považovány za svátky a které jsou považovány za ostatní dny pracovního klidu upravuje zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o dnech pracovního klidu a o památných a významných dnech.

Zákoník práce nezná a tudíž ani nepoužívá pojem fond pracovní doby, délku pracovní doby stanoví v týdnech, jak jsem uvedla výše. Důležité pro pochopení vztahu svátku a pracovní doby je, že stanovená týdenní pracovní doba nebo dohodnutá kratší pracovní doba zaměstnance se v týdnu, na který připadne svátek, nekrátí. Pokud proto zaměstnanci v důsledku svátku odpadne směna a zaměstnanec v tento den nepracuje, posuzuje se tato doba jako výkon práce a ve skutečnosti se zahrnuje do odpracované doby. Vyplývá to z ustanovení § 348 odst. 1 písm. d) ZP, neboť svátek se považuje za výkon práce.

Připadne-li naopak svátek na den pracovního volna zaměstnance, tedy na den, kdy podle rozpisu směn nepracuje, nemá to žádný vliv na jeho týdenní pracovní dobu.

Přestávka v práci a bezpečnostní přestávka

Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut a mladistvým že musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po čtyři a půl hodinách nepřetržité práce. Přestávka v práci není součástí pracovní doby, je to doba odpočinku zaměstnance.

Přestávku na jídlo a oddech je totiž nutno chápat jako institut prevence před úrazy obecně chránící zdraví zaměstnance.

Vzhledem k tomu, že přestávka na jídlo a oddech se poskytuje až po šesti hodinách nepřetržité práce, dochází u zaměstnanců s kratší než stanovenou týdenní pracovní dobou k tomu, že jim nárok na přestávku nevzniká, neboť na konci směny se nečerpá a pracuje- li zaměstnanec pouze šest hodin, odchází dříve domů z práce.

Zákon výslovně nestanoví po jaké minimální době práce může být přestávka na jídlo poskytnuta. Jediná zásada, která vyplývá z  § 88 odst. 1 ZP, že během 6 ½  hodin od začátku směny musí každý zaměstnanec vyčerpat 30 minut na jídlo a oddech a jedna část musí minimálně činit 15 minut.

Od přestávky v práci je třeba důsledně odlišovat situaci, kdy jde o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo, která však není dobou odpočinku zaměstnance a je tudíž součástí pracovní doby. Přiměřenou dobu na oddech a jídlo však lze aplikovat pouze tam, kdy skutečně z provozních důvodů (a musí se jednat o objektivní provozní důvody) zaměstnavatel nemůže zaměstnanci zajistit, že může čerpat 30 minut přestávku na jídlo a oddech a přitom může skutečně odpočívat v pravém slova smyslu.

Přestávku na jídlo a oddech podle  § 88 ZP  je třeba důsledně odlišovat od tzv. bezpečnostní přestávky podle § 89 ZP, resp. příslušných zvláštních právních předpisů.

Bezpečností přestávky jsou účelově určeny k prevenci před poškozením zdraví zaměstnance, který pracuje v rizikovém prostředí. Bezpečnostních přestávek je celá řada, známé jsou bezpečností přestávky řidičů, zaměstnanců pracujících v hluku, s motorovými pilami, u zobrazovacích jednotek nebo zaměstnanců pracujících v osobních ochranných pracovních prostředcích apod. Tyto přestávky však jsou na rozdíl od přestávky na jídlo a oddech ve smyslu  § 88 odst. 1 věta první ZP výkonem práce.

Bezpečnostní přestávky se poskytují vždy po určité době práce v rizikovém prostředí (např. u počítačů po každých dvou hodinách nepřetržité práce v délce 5 –10 minut) a ne každý zaměstnanec je čerpá denně, neboť jejich poskytování a čerpání odvisí výhradně od výkonu konkrétní práce a od toho, kdy zaměstnanec začal rizikovou práci vykonávat a kdy mu uplynula zákonná doba pro vznik nároku na bezpečnostní přestávku.

Teoreticky je možné, že přestávka na jídlo a oddech se tzv. „sejde v čase“ s bezpečnostní přestávkou, i když tato je zpravidla kratší než přestávka na jídlo a oddech. V tom případě je třeba z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci vždy preferovat bezpečnostní přestávku, neboť tato je povinná z důvodu ochrany zdraví zaměstnance před škodlivými účinky pracovního prostředí a zaměstnanci také nejprve čerpají bezpečnostní přestávku a posléze přestávku na jídlo a oddech.

U bezpečnostních přestávek platí dvě zákonné zásady

• má-li zaměstnanec při výkonu práce právo na bezpečnostní přestávku podle zvláštních právních předpisů, započítává se tato přestávka do pracovní doby
• připadne-li bezpečnostní přestávka na dobu přestávky v práci na jídlo a oddech, započítá se přestávka v práci na jídlo a oddech do pracovní doby.

Dnes problematiku bezpečnostních přestávek upravuje zejména:

• zákon č. 111/1994 Sb.,  o silniční dopravě – v § 3 a § 27
• nařízení vlády č. 361/2007Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, a to celkem na třech místech – v § 7 při práci v chladu,§ 25a při lokální fyzické a svalové zátěži, § 27a při práci v podmíněně nepřijatelných polohách, § 33 při monotónní práci, § 35 při práci se zrakovou zátěží, § 39 při práci v OOPP
• nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky –příloha č. 1
• nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací –  § 8
• nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě –  § 19