Nemoci z povolání – otázky a odpovědi

Část I. - Nemoci z povolání

Část I. - Nemoci z povolání

Co se rozumí pod pojmem „nemoc z povolání“?

Pokud se týká definice pojmu nemoc z povolání, tak je třeba konstatovat, že zákon nemá přesnou definici. Ve smyslu ustanovení § 380 odst. 4 zákoníku práce jsou nemocemi z povolání nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu. Tímto předpisem je nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Tento seznam je rozdělen celkem do šesti části na:

• nemoci z povolání způsobené chemickými látkami,
• nemoci z povolání způsobené fyzikálními faktory,
• nemoci z povolání týkající se dýchacích cest, plic, pohrudnice a pobřišnice,
• nemoci z povolání kožní,
• nemoci z povolání přenosné a parazitární a
• nemoci z povolání způsobené ostatními faktory a činiteli.

Vzhledem k tomu, že tento seznam je mnohem podrobnější oproti předchozímu seznamu nemocí z povolání, který byl přílohou vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se prováděl zákon o sociálním zabezpečení, stávalo se v praxi po roce 1995, že byla ještě do starého zákoníku práce vložena zásada obsažená dnes v ustanovení § 366 odst. 3 zákoníku práce, podle které se jako nemoc z povolání odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše tří let před jejím zařazením do seznamu. Samo nařízení vlády č. 290/1995 Sb. však nebylo od svého vydání v roce 1995 znovu novelizováno a seznam nemocí z povolání platí v původním rozsahu, takže zásada obsažená v odstavci 3 § 366 zákoníku práce bude aplikována až letos, kdy bude v polovině roku seznam nemocí z povolání novelizován.

Ihned úvodem je však třeba poznamenat, že soudy se při posouzení, zda jde o nemoc z povolání výhradně řídí závěry lékařského posouzení. Ústavní soud ve svém judikátu III. ÚS 233/01 k tomu dovodil: „Nemocemi z povolání jsou podle § 190 odst. 3 věty druhé zákoníku práce (dnes § 380 odst. 4 zákoníku práce) nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených. Právním předpisem, který obsahuje seznam nemocí z povolání, je nařízení vlády ze dne 15. 11. 1995 č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Rozhodnutí o tom, zda určitá choroba, kterou postižená osoba trpí, je nemocí z povolání, je nepochybně rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, které navíc provádí specializované zdravotnické pracoviště. Otázky odborné (lékařské) v těchto případech vysoce převažují nad otázkami právními. Správní orgán při svém rozhodování vychází z odborného lékařského posouzení, které je pro něj směrodatné. Proto také zákonodárce podobná rozhodnutí vyloučil ze soudního přezkumu a soud nemá jinou možnost, než řízení zastavit.“

Jakým způsobem se postupuje při uznávání nemocí z povolání?

Postup při uznávání nemocí z povolání stanoví podrobně vyhláška č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci z povolání uznávají, ve znění pozdějších předpisů. Uznávání nemocí z povolání provádějí zdravotnická zařízení taxativně vyjmenovaná v příloze této vyhlášky, v praxi se běžně nazývají ordinariáty chorob z povolání. Posouzení onemocnění se děje na podnět ošetřujícího lékaře nebo osoby trpící onemocněním. Ordinariát chorob z povolání provádí posouzení onemocnění na základě zjištění zdravotního stavu před vznikem onemocnění, výsledku lékařských vyšetření a dále na základě ověření podmínek vzniku onemocnění. Po posouzení onemocnění příslušné pracovně lékařské pracoviště postoupí případ k ověření závěru posouzení onemocnění a k vydání posudku středisku nemocí z povolání, v jehož územním obvodu má sídlo. Po ověření závěrů posouzení onemocnění vydá příslušné středisko nemocí z povolání buď posudek, kterým se uznává nemoc z povolání, a jeho stejnopis zašle osobě trpící nemocí z povolání a příslušnému pracovně lékařskému pracovišti nebo posudek, kterým se neuznává nemoc z povolání, a jeho stejnopis zašle osobě trpící onemocněním.

Jakým způsobem se evidují nemoci z povolání, když se o nich nevypracovává záznam jako v případě pracovního úrazu?

Centrální evidenci nemocí z povolání provádí Státní zdravotní ústav v Praze – centrum hygieny práce a nemocí z povolání. Jinak každý posudek, kterým se uznává nemoc z povolání, zašle příslušný ordinariát chorob z povolání
a) Státnímu zdravotnímu ústavu v Praze - centru hygieny práce a nemocí z povolání,
b) praktickému lékaři, u kterého je osoba trpící nemocí z povolání registrována,
c) příslušnému lékaři závodní preventivní péče, jde-li o zaměstnance,
d) hygienické stanici příslušné podle místa pracoviště, na němž osoba trpící nemocí z povolání naposledy vykonávala práci za podmínek, za kterých vznikají nemoci z povolání, nebo lékaři Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, který provedl zhodnocení podmínek vzniku onemocnění u onemocnění, které vzniklo v souvislosti s prací s ionizujícím zářením nebo radioaktivními látkami,
e) zdravotní pojišťovně, u níž je osoba trpící nemocí z povolání pojištěna,
f) zaměstnavateli, u kterého osoba trpící nemocí z povolání naposledy vykonávala práci za podmínek, za kterých vznikají nemoci z povolání.

Jak se postupuje při ověřování podmínek vzniku nemocí z povolání?

Při ověřování podmínek vzniku nemoci z povolání se postupuje podle metodického návodu HEM-340-17.2.04/4463 zajištění jednotného postupu při ověřování podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemocí z povolání a ohrožení nemocí z povolání. Odborný pracovník zjistí na místě u zaměstnavatele, u kterého posuzovaná osoba pracovala naposledy za podmínek, za kterých nemoci z povolání vznikají, pracovní zařazení a pracovní podmínky, za kterých posuzovaná osoba danou práci vykonává nebo vykonávala. Ověří míru expozice posuzované osoby příčinnými faktory uvedenými v žádosti pracovně lékařského pracoviště v období, ve kterém onemocnění mohlo vzniknout a dále ověří pracovní anamnézu posuzovaného, závěry lékařského posudku a další doporučení poskytovatele závodní preventivní péče vzhledem k posuzované osobě. K šetření je nutné přizvat posuzovaného zaměstnance, nejlépe písemně na doručenku. Pokud se tento nedostaví, zaznamená se tato skutečnost do protokolu o provedeném šetření. Obdobně se zaznamenává do protokolu situace, kdy není posuzovaná osoba již zaměstnancem organizace, v níž došlo k jejímu onemocnění, a dále informace o tom, že vedení organizace bývalému zaměstnanci neumožnilo vstup na pracoviště při probíhajícím šetření. O šetření pracovních podmínek se na místě vypracuje protokol. Obsah a rozsah protokolu jsou uvedeny v příloze č. 2 metodického návodu. Při šetření u několika zaměstnavatelů se vypracuje o každém šetření samostatný protokol. Vhodným doplňkem protokolu je videozáznam či fotodokumentace, kterou pořídí odborný pracovník krajské hygienické stanice na místě nebo ji poskytne příslušný zdravotní ústav po provedeném šetření. Ty mohou sloužit jako jeden z podkladů k vypracování odborného stanoviska. Pokud jsou pořízeny, musí být údaj o jejich provedení zaznamenán do protokolu a jejich popisy musí být součástí stanoviska uvedeného v příloze č. 3 metodického návodu. Videozáznam a fotodokumentace podléhají stejným skartačním lhůtám jako spisová dokumentace o ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemocí z povolání. Protokol musí být podepsán všemi účastníky, případně doplněn vyjádřením posuzované osoby a zástupce zaměstnavatele, pokud mezi nimi nedojde ke shodě.

Lze považovat za nemoc z povolání alergii na prach a na papír u pracovníka v knihovně?

Kapitola III. seznamu nemocí z povolání uvedeném v příloze k nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání obsahuje celkem 11 nemocí z povolání týkajících se dýchacích cest, plic, pohrudnice a pobřišnice je mimo jiné uvedena jako nemoc z povolání exogenní alergická alveolitida, která vzniká při práci spojené s vdechováním prachu s antigenním infekčním účinkem a astma bronchiale a alergická onemocnění horních cest dýchacích, která vzniká při práci u níž je prokázána expozice prachu nebo plynným látkám s alergizujícími nebo iritujícími účinky. Je výhradně otázkou lékařského posouzení, zda alergie v konkrétním případě u konkrétního pracovníka skutečně dosáhla intenzity nemoci z povolání.

Lze považovat za nemoc z povolání čichovou alergii u pracovníka, který pracuje jako restaurátor?

Ano lze. Kapitola III. seznamu nemocí z povolání uvedeném v příloze k nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání obsahuje – jak je uvedeno v předchozím dotazu - celkem 11 nemocí z povolání týkajících se dýchacích cest, plic, pohrudnice a pobřišnice je mimo jiné uvedena jako nemoc z povolání dýchacích cest a plic způsobené vdechováním kobaltu, cínu, barya, grafitu, gama oxidu hlinitého, berylia, antimonu nebo oxidu titaničitého, které vznikají při práci, u níž je prokázána taková expozice uvedeným chemickým látkám, která je podle současných poznatků lékařské vědy příčinou nemoci. Restaurátor při své práci přichází do styku s výše uvedenými chemickými látkami, takže jeho alergie může být, rozhodující je však lékařský posudek. Je však opět výhradně otázkou lékařského posouzení, zda alergie v konkrétním případě u konkrétního pracovníka skutečně dosáhla intenzity nemoci z povolání.