Úraz na cestě ke stravování. Je to úraz pracovní?

Naše zaměstnankyně  upadla na chodbě v našem objektu při cestě do naší jídelny. Její pracoviště je ve vedlejším objektu, musela tedy přejít přes ulici, do objektu, kde máme jídelnu, a kde se jí také úraz stal. Stravování pro naše zaměstnance je takto zajišťováno trvale s tím, že přechází z jedné budovy do druhé, kde je jídelna. Jedná se o pracovní úraz?

Ano jedná. Výklad tomu v nedávné době dal Nejvyšší soud v judikátu 21 Cdo 1824/2005.  Judikát je sice vydán za právního stavu starého zákoníku práce, ale zde uvedený výklad musíme držet i nyní.

V právní větě judikátu je zobecněno „Z hlediska posouzení, zda cesta ke stravování, na které zaměstnanec utrpěl úraz, byla konána v objektu zaměstnavatele (§ 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., dnes § 274 zákoníku práce), je rozhodující, zda jde o prostory (budovy, prostranství) ve sféře dispozice zaměstnavatele, kde je zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; utrpí-li zaměstnanec úraz mimo rámec těchto prostor, není z tohoto hlediska významné, že cesta po veřejném prostranství byla k místu stravování jediným možným přístupem.“

K tomu dále pak vyložil, že podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce  (dnes § 380 zákoníku práce) došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Problematiku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů řeší soudní praxe v obecné poloze tím způsobem, že tuto souvislost je třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2001, poř. č. 11). V poněkud konkrétnější poloze je otázka přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů upravena ustanovením § 25 odst. 3, 4 a 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (dále jen „nařízení vlády“)dnes § 273 a § 274 zákoníku práce).

Podle ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády (dnes § 274 zákoníku práce) v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět jsou úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Výklad otázky, do jaké míry lze považovat za pracovní úraz poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl cestou ke stravování a zpět, nebyl v minulosti jednotný, neboť dřívější právní úprava stanovila pouze v obecné poloze (srov. § 41 odst. 3 nařízení vlády č. 54/1975 Sb., kterým se provádí zákoník práce), že stravování nepatří mezi úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení, které by byly v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Soudní praxe (srov. Zhodnocení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, str. 97, pod poř. č. 11) vycházela z názoru, že z úkonů potřebných k výkonu práce a úkonů během práce obvyklých nebo nutných před počátkem práce nebo po jejím skončení „je vyňato stravování, nikoliv také cesta ke stravování“, aniž vysvětluje, zda má na mysli cestu ke stravování v areálu zaměstnavatele, anebo mimo něj. Jedna část dobové literatury se tehdy klonila k názoru, že by zaměstnavatel „odpovídal za úraz, k němuž by došlo cestou do závodní jídelny, jen kdyby se stal v areálu organizace“ (srov. Urbanec, A., Týcová, M., Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, Praha, Práce, 1976, str. 39), zatímco jiní autoři (Týc, J., a kol., Náhrada škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání, Praha - Práce 1977, str. 40) mínili, že „opustí-li pracovník za účelem stravování areál organizace, jde o přímou souvislost s plněním pracovních úkolů“. Přesnější vymezení, v podstatě totožné se současným stavem, přinesla až úprava obsažená v ustanovení § 37 odst. 3 nařízení vlády č. 223/1988 Sb., kterým se provádí zákoník práce, v němž se již - kromě jiného - stanovilo, že v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů není stravování, ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu organizace.

Současná platná právní úprava obsažená v ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. (dnes § 274 zákoníku práce) uvedený vývoj reflektuje. Za pracovní úraz umožňuje považovat poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl cestou ke stravování, jen jestliže tato cesta byla konána v objektu zaměstnavatele. Východiskem úvah zde může být okolnost, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem - jde-li o rozsah úkonů potřebných k výkonu práce, úkonů během práce obvyklých nebo nutných před počátkem práce nebo po jejím skončení - má své místo jen v případech, kdy zaměstnavatel může mít možnost vlastními opatřeními ovlivnit úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a kdy je zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele usměrňujícím jeho jednání. Protože toto působení preventivní povahy není zpravidla možné mimo areál zaměstnavatele, nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby (obdobně, jako je tomu v případě cesty do zaměstnání a zpět - srov. § 190 odst. 2 zák. práce) (dnes § 380 zákoníku práce) odpovídal za úraz, k němuž dojde mimo sféru jeho působnosti na veřejném prostranství.

Vzhledem k tomu, že v daném konkrétním případě zaměstnankyně utrpěla úraz sice při cestě za stravováním do druhé budovy zaměstnavatele, nicméně na veřejném prostranství, Nejvyšší soud její žalobu zamítl. Konstatoval, že otázka stavebního uspořádání budovy, ani okolnost, zda subjektivním důvodem opuštění prostoru působnosti zaměstnavatele bylo jedině stravování anebo ještě příčiny jiné, se stravováním nesouvisející, nemění nic na skutečnosti, že k úrazu došlo na cestě ke stravování mimo objekt zaměstnavatele.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska posouzení, zda cesta ke stravování, na které zaměstnanec utrpěl úraz, byla konána v objektu zaměstnavatele (dnes § 274 zákoníku práce), je rozhodující, zda jde o prostory (budovy, prostranství) ve sféře dispozice zaměstnavatele, kde je zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; utrpí-li zaměstnanec úraz mimo rámec těchto prostor, není z tohoto hlediska významné, že cesta po veřejném prostranství byla k místu stravování jediným možným přístupem.